Vzhledem k záplavě komentářů z uplynulých dnů k uvedené kauze si odpustím úvod, předpokládaje, že je čtenář do problematiky dostatečně zasvěcen. Půjdu tedy rovnou ke svým poznámkám:

  1. Český důchodový systém má jednu zvláštnost - vyznačuje se ve srovnání s jinými zeměmi OECD extrémně nízkou mírou zásluhovosti (rozuměj vlivem zvýšení odvodů do systému na budoucí výši důchodu). To samo o sobě nemusí být vnímáno jako problém ekonomický (dobře vydělávající jedinci jsou zpravidla schopni vytvářet úspory kompenzující jejich dramatický propad životní úrovně při odchodu do penze) a jako politický problém to vnímá převážně jen dotčená menšina populace. Ústavní soud dal ale problému nový rozměr tím, že označil nepřiměřeně nízkou míru zásluhovosti za odporující Listině základních práv a svobod.
  2. Ústavní soud o problému rozhodl způsobem, který je v jeho kompetenci, a rozhodl velkou většinou. Komentáře politiků o „nebezpečí zhroucení penzijního systému“ svědčí o nedůvěře v jejich vlastní kompetentnost. Komentáře o „ztrátě zdravého rozumu“ pokládám za nebezpečné z hlediska samotné podstaty demokracie.
  3. V nálezu Ústavního soudu není a z principu ani nemůže být stanovena hranice hmotného zabezpečení ve stáří, kterou by již považoval za přiměřenou. Pokud tedy politici nenajdou odvahu kousnout do kyselého jablka naplno, nabízí se jim možnost postupovat v malých iteracích. Kupříkladu je-li 10% z osobního vyměřovacího základu shledáno jako nedostatečných, jak by bylo přijato 12%?
  4. Přejmenování pojistného na důchodovou daň pokládám za velmi kontroverzní nápad. Nejenže by takový krok neodstranil rozpor s Listinou základních práv a svobod podle výkladu Ústavního soudu, ale navíc by vnesl do současného penzijního systému novou nejistotu. Už si představuji, jak se v létě příštího roku plní média titulky „Česko jako první země v Evropě ruší důchodové pojištění“. Že by stačilo sdělit důchodcům, že se pro jejich penze nic nemění? Fakticky by se třeba hned opravdu nic nezměnilo, Pandořina skříňka by ale byla otevřena. Doposud jsme si na pojistný princip aspoň hráli a vybrané prostředky musely sloužit jedinému účelu – výplatě penzí.
  5. Ústavní soud svým rozhodnutím dodal politikům impuls k rozhýbání široké penzijní reformy, která ustrnula v polovině devadesátých let. Kauza mně připomíná kdysi zamřelý problém regulovaného nájemného, který začali politici také řešit až na popud soudů. Případný krok ke zvýšení zásluhovosti v současném penzijním systému ovšem nelze sám o sobě považovat za reformu a ani nezlepší dlouhodobou finanční nestabilitu systému. Šance na reformu může být snadno opět promarněna.
  6. Otázka penzí má díky načasování nálezu Ústavního soudu potenciál stát se ústředním volebním tématem, s čímž málokterá politická strana počítala při přípravě své kampaně. Schopnost improvizace může v kampani přinést, či odebrat, nečekané politické body.