Poslední dobou čtu mnoho o tom, jak nezodpovědné jsou návrhy ČSSD, a naopak, jak skvělé jsou plány všech pravicových stran. Popravdě, při vysvětleních našich novinářů a komentátorů dost trpím. A asi nejen já. Pokusím se tedy pro ekonomické amatéry vysvětlit v čem je takříkajíc „jádro pudla“. Odborníci ekonomové mi odpustí značná zjednodušení, kterých se dopustím z důvodu srozumitelnosti textu.

Nuže tedy, pokusme se popsat základní rozdíly mezi levicovým a pravicovým pojetím rozpočtové politiky v českém podání. Pravice, reprezentovaná převážně ODS, prosazuje základní tezi, že peníze mají zůstat těm bohatým. Zámožným podnikatelům, manažerům s vysokými platy, majitelům firem. Tito lidé peníze využijí pro rozvoj svého podnikání, a tím budou zaměstnávat další a další lidi. Tím dojde k dalšímu růstu a dalšímu bohatnutí společnosti. Tato teorie je bezezbytku platná v období prudce rostoucí, nedostatkové ekonomiky. To byl případ obnovující se Evropy po válce, nebo například Číny dnešních dní.

Levice, reprezentovaná převážně názory sociálních demokratů, hovoří o nutnosti více přerozdělovat. Jinými slovy: více zdanit majitele fabriky a peníze, které by mu pravičáci nechali, přerozdělit jeho zaměstnancům, případně jiným potřebným. Argument je jasný. Pokud necháme peníze lidem, budou nakupovat, a tím vytvoří vysokou poptávku po zboží. To bude podněcovat výrobu a přispěje to k dalšímu růstu. Tato teorie platí v Evropě od doby, kdy její trhy přestaly být nedostatkové. Celý ekonomický zázrak Západní Evropy stojí na tomto principu.

Tolik tedy velmi laický popis základních přístupů. Nyní mi dovolte malý exkurz do poválečné historie Evropy. Na západ od našich hranic došlo k oběma výše popisovaným etapám. Jestliže v padesátých a na začátku šedesátých let docházelo k prudkému budování ekonomik a infrastruktury, byla pravicová politika jediným správným řešením. Co se vyrobilo, to se také spotřebovalo. Akumulace kapitálu a jeho neustálé reinvestování pomohlo jednoznačně k vybudování rozvrácených ekonomik. Ale také k vytvoření obrovských sociálních rozdílů. Na začátku sedmdesátých let narazila tato politika na své limity. Obava z klasické krize z nadvýroby a rovněž z porušení křehkého sociálního smíru vedla k zahájení politiky sociálního státu. Čili k politice, která vede k většímu podílu chudších vrstev na vyrobených statcích. Tím byla vytvořena vnitřní poptávka, jež udržuje evropské ekonomiky v relativně dobré kondici dodnes.

V České republice došlo k podobnému - ale mnohem rychlejšímu - vývoji po roce 1990. Po počáteční fázi transformace a příchodu zahraničního kapitálu nastala v roce 1997 první krize, jež byla vyvolána čistě vnitrostátními ekonomickými faktory. Česká ekonomika si sama řekla o fázi dvě. Když začaly sociálně demokratické vlády budovat onen sociální stát, byla to pro Českou republiku skutečně mimořádná vzpruha. Kdo si nevšiml doslova „hospodářského zázraku“, ke kterému došlo v ČR v letech 1998 až 2006,  ten je buď zaujatý nebo si prostě všimnout nechce. Návrat k pravicovému modelu v roce 2007 a 2008 vedl nutně k prudkému poklesu růstu HDP. Nenechte se mýlit vlivy krize. Růst HDP začal dramaticky klesat dávno před jejím příchodem. Mylná ekonomická politika vlády Mirka Topolánka nás připravila jistě o několik procent růstu. Při pokračování politiky z let 1998 až 2006 jsem dnes mohli mít stagnaci, nikoliv několikaprocentní pokles HDP.

Jaké je tedy východisko? Uvedu hodně zjednodušený příklad. Představte si továrnu, která vytvoří svému majiteli zisk 30 miliónů korun. Máme dvě možnosti. Buď ponecháme nízké stropy pro platby pojištění, 15 procentní daň a další benefity pro majitele a peníze zůstanou u něho. Odvede všeho všudy 4 a půl miliónů, neboť peníze si z firmy „vytáhne“ formou své osobní mzdy. Za oněch 25 a půl miliónů si koupí třeba jachtu a bude ji parkovat někde v Toskánsku. Přínos pro českou ekonomiku je mizivý. Narozdíl od druhé možnosti. Oněch 30 miliónů zdaníme stejně, jako tomu bylo ještě před několika lety. Společnost odvede daň ze zisku a majitel daň z dividendy (toto zdanění sice existuje i dnes, ale díky oné „rovné“ dani se mu každý bystrý podnikatel jednoduše vyhne). Společnost a podnikatel tedy zaplatí dohromady zhruba 34 procent v součtu obou daní. Dohromady něco přes 10 miliónů korun. Státu tak zůstane o celých 5,5 miliónů více. Ten si je ale nenechá, ale formou mateřské, přídavků na děti a dalších dávek je rozdá zpět jeho zaměstnancům. A ti si lépe ušetří na Fabii, zaplatí akontaci na hypotéku na byt nebo pořídí jeho vybavení. Jinými slovy, nebudou utrácet za luxus (většinou zahraniční), ale naopak budou pumpovat peníze zpět do ekonomiky. Jinak řečeno je „projí“. Neboť naše civilizace je založena na spotřebě. Spotřebou se měří ekonomické ukazatele i individuální úspěšnost. Prosím všechny čtenáře, aby si všimli, že podnikatel utrácí v jednom případě 25,5 miliónů, v druhém pak 20. Rozdíl, který jistě přežije. Na druhou stranu stát byl v tomto případě ožebračen o celou polovinu svých příjmů Topolánkovou reformou. A to je i jeden z důvodů, proč máme takový deficit…

Všem ekonomům se ještě jednou omlouvám za mimořádné zjednodušení, ale myslím, že pro pochopení problematiky je mnou uvedený příklad naprosto vypovídající. Dnes nepotřebujeme akumulovat kapitál tak, jako v poválečných letech. Česká republika není válkou zničená ani rozvojová ekonomika. Potřebujeme stimulovat vlastní poptávku, potřebujeme stimulovat export. Potřebujeme zvyšovat výrobu, nikoliv sociální rozdíly.

Dovolte mi tedy učinit závěr tohoto krátkého ekonomického exkurzu. Pokud chceme mít asijskou ekonomiku, zaveďme asijské daně. Topolánkovi se to podařilo téměř dokonale. Pokud chceme žít, jako žijí Němci nebo Francouzi, měli bychom se chovat jako oni. Hledat třetí cesty je sice v Česku populární, ale zpravidla to nevede k úspěchu. Pokud se týká úrovně daňových sazeb, patříme dnes v Evropě mezi ty nejprimitivnější státy. Prosím, pojďme to napravit a vraťme daňové zákony zpět. Někam k roku 2006. Pak můžeme být opět standardní evropskou ekonomikou.