Když si nepřiznáš chybu, uděláš další, věřili staří Číňané. Proto je zapotřebí každou krizí projít s otevřenýma očima,aby pro příště bylo jasno,čeho se vyvarovat. Dnešní problémy eurozóny s Řeckem a ostatními slabými články (PIGS) představují takovou šanci. Co si z ní zatím odnést?

Předně je jasné, že stávající fiskální pravidla selhala. Pokud Řeky deset let nikdo nepotrestal za to, že hospodaří rozmařile, nelze se divit, že se teď diví. Je to, jako když nevychované dítě ve škole najednou nechápe, proč by mělo čekat na červené. Je tedy na čase pravidla přitvrdit a začít je vynucovat.

Za druhé, ne každá země se dostala do potíží vinou špatných rozpočtových politik. Do jednoho pytle s nálepkou PIGS je házíme nespravedlivě. Například Irsko hospodařilo v letech před krizí konzervativně a doplatilo pouze na svou vysokou otevřenost a předešlou měnovou expanzi. Navíc podobně jako Estonsko začalo v horších časech rychle a tvrdě spořit. Podobné příklady by se měly opěvovat, ne posměšně kritizovat. Na irsko-estonském příkladu se ukazuje, že klíčem k řešení akutních rozpočtových problémů nemůže být pouze vyjednání peněz od unie nebo MMF. Země si nakonec také musí sama uvědomit novou realitu. V Dublinu se bez výraznějších protestů vláda, podniky a odboráři dohodli na přísném snižování mezd a osekávání výdajů, zatím co v Athénách se doposud neodvážili státním zaměstnancům sáhnout ani na čtrnácté platy. Bez společenského prozření však problém pouze valíte před sebou. Své o tom ví Argentina, která se v roce 2002 na konec rozhodla raději zbankrotovat – společnost se po několika mizerných letech na dalších tvrdých úsporách již nedohodla.

A za třetí se dostávám k tomu nejzajímavějšímu. Co je zásadní pro to, zda je země schopná sebereflexe a shody na všeobecném utahování opasků? Co tvoří rozdíl mezi Irskem a Estonskem na straně jedné a Řeckem a Argentinou na straně druhé? Na prvním místě určitě hloubka problémů(dluhové zátěže), která je v Řecku výrazně vyšší než v Irsku nebo Estonsku. Významná část odpovědi ale leží v žebříčcích korupce. Svůj díl bolesti jste ochotni si přiznat, jestliže vidíte, že ji sdílí i ostatní – pokud možno spravedlivě. Toho Řekové, známí vysokými daňovými úniky a korupcí vyšší než v Gruzii nebo Ghanně, schopni nejsou. Nevěří, že bolest ponesou všichni spravedlivě. Podle psychologů má každý proces přiznání prohry pět fází – odmítnutí, zlost, smlouvání, depresi a přijetí (reflexe). Kvůli všudypřítomné korupci se ovšem může společnost zaseknout na odmítání a zlosti:„Naši budoucnost jsme neprojedli, musel to být někdo jiný“, zní z řeckých ulic. Pak má ale země, nehledě na snahu všech okolo, našlápnuto k bankrotu a la Argentina 2002.

Z toho plyne důležitá lekce i pro Česko. Vypořádání se s korupcí je alfou a omegou našeho úspěchu. Je pouze na nás,zda se v současném žebříčku posuneme z 52. místa směrem k Irsku (14) a Estonsku (27), anebo k Řecku (75), či Argentině (106). Důležitější úkol před sebou nemáme. 

Psáno pro HN