Debata o problémech českého rozpočtu začíná připomínat fotbalový zápas. Ve vřavě zbraní přestává jít o věcnost problémů, ale pouze o porážku soupeřícího družstva. Je to špatně, protože podstata skutečných problémů v boji zaniká. Přetahovaná o to, jestli nám hrozí bankrot zítra, pozítří nebo nikdy, je totiž spolehlivě zamlžuje a špatné diagnózy s sebou bohužel častokrát nesou špatné řešení.
Mandatorní koule a netransparentnost
Problémem je vysoký podíl mandatorních výdajů, který bude dál narůstat. Mandatorní výdaje, zejména sociální politika státu a splátky dluhu, jsou jako koule na noze. O reformě mandatorních výdajů se sice donekonečna mluví, za posledních dvacet let ale žádná taková neproběhla. Přístupů k osekání narůstající koule na noze existuje více. Zvolená cesta by ale měla být v souladu se třemi zásadami. Za prvé, klíčový pro úspěch reformy je široký politický konsenzus. Změny totiž ovlivní hned několik generací a budou mít hluboký společenský dopad. Je tak nemyslitelné, že to, co jedna vláda zavede, druhá po čtyřech letech zruší. Za druhé, stát by měl při řešení problému vystoupit z úzkého pojetí rozpočtu. Vedle běžných příjmů a výdajů by měl při řešení dlouhodobých problémů taky použít svůj dosud nezprivatizovaný majetek. Za třetí, jakákoliv reforma financování sociálního modelu musí vzít v potaz, že zdanění práce je u nás vyšší než v průměrné evropské ekonomice. Kvůli vysokému sociálnímu a zdravotnímu pojištění dokonce překonáváme Německo i Francii. Neexistuje proto velký prostor pro záplatování narůstajících mandatorních výdajů vyšším zdaněním pracujících, to by bylo nebezpečné pro naši konkurenceschopnost.
Dalším problémem je netransparentní vykazování, vedoucí k neefektivnosti. Zkusili jste si někdy pročíst dokumentaci ke státnímu rozpočtu? Pokud ne, věřte, že není o co stát. Tvoří ji stovky stran a tabulek, ve kterých se vyzná pouze hrstka zaměstnanců ministerstev. Ucelené informace jako dopad rozpočtu na reálnou ekonomiku, vazba na priority vlády nebo jaké služby jednotlivá ministerstva z přidělených prostředků zajistí, se nedozvíte. Nesrozumitelnost je pak živnou půdou pro plýtvání, protože znemožňuje veřejnosti jakkoliv kontrolovat zpolitizovanou státní správu. Tato kontrola je komplikovaná i proto, že se peníze u nás rozdělují ministerstvům na základě historických nároků. Neexistují přitom efektivní nástroje, jak posoudit, zda ministerstva poskytují právě ty veřejné služby, které jsou zapotřebí (z rozpočtu to rozhodně nevyčtete). Logičtější by bylo vázat finanční prostředky místo na instituci na konkrétní programy. Ty by měly jasně definované a měřitelné cíle a teprve zodpovědnost za jejich plnění by byla přiřazena jednotlivým ministerstvům.
Špatná diagnóza je záruka špatného řešení
Česká veřejná debata na téma rozpočet není vedena věcně o výše zmíněných problémech. Nekončící politický zápas ji strhává do dvou demagogických extrémů. První říká, že se prakticky nic neděje a že můžeme před většinou problémů zavřít oči, a druhý, že se naše země přibližuje po vzoru Řecka nebo Maďarska mílovými kroky hraně bankrotu. O škodlivosti prvního extrému vás nemusím dlouho přesvědčovat, ne každému ale dochází škodlivost přehnaného pesimismu. Nízká úroveň veřejného dluhu Česka (37 % HDP v ČR versus 74 % v EU), na krizi průměrné veřejné schodky (-6,4 % HDP v ČR versus 6,9 % HDP v EU) a zlepšující se běžný účet platební bilance staví Českou ekonomiku do výrazně vyšší ligy než Řecko nebo Ukrajinu. Je to jako kdybyste pacienta s chřipkou chtěli ozařovat nebo mu nasadit morfium. Recepty na naše problémy jsou jiné. Naše reformy sice budou bolet, ale nemusí při nich téct krev. Když planě bijete na poplach, můžete navíc za čas ztratit důvěru těch, kteří se skutečně báli bankrotu a podle toho špatně investovali své úspory. Fundamentální zápal pro "dobrou" věc se zkrátka ne vždy vyplácí.
Psáno pro Hospodářské noviny
