Rada vysokých škol mě navrhla jako jednoho z kandidátů do vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Je to asi spravedlivý postih kverulanta - vysloužil jsem si to zřejmě jako jeden z hlavních kritiků současné Rady. Upřímně řečeno, není o co stát - je mnohem lepší, příjemnější a zajímavější dělat výzkum a soutěžit při tom s kolegy z celého světa v něčem být první, než radit vládě, jak neutěšeného balíku veřejných financí efektivně podporovat výzkum. Ale odmítnout kandidaturu by znamenalo, že by už mou kritiku příště nikdo nemohl brát vážně. Takže zbývá věřit, že premiér, který návrh na sedmnáctičlennou Radu sestavuje, vybere někoho jiného z řádky kandidátů, které mu předložily Akademie věd, Česká konference rektorů, Rada vysokých škol a Svaz průmyslu a dopravy.

V souvislosti se jmenováním nové Rady měla proběhnout i veřejná slyšení s kandidáty. Přibližnou historii jsem si poskládal z informačních střípků, které se ke mně dostaly. Premiérovi poradci prý nachystali vládní dokument, podle kterého by do procesu jmenování byla zapojena veřejnost. Do Rady by mohli nominovat své zástupce organizace reprezentující vysoké školství, průmysl a též Akademie věd a státní správa, přičemž takto nominovaní kandidáti by dostali příležitost obhájit svou koncepci na veřejném slyšení. Premiér pak tento návrh diskutoval s předsedy zmíněných organizací, ti mu prý sice řekli, že své kandidáty rádi nominují, ale nějaká veřejná slyšení, to že prý né, to by prý panu premiérovi výběr nijak neusnadnilo. Premiér poté návrh z pořadu vlády stáhl, rektoři, Rada vysokých škol, akademie i průmyslníci své kandidáty najmenovali a nyní je na Janu Fischerovi, jak z nich Radu pro výzkum, vývoj a inovace sestaví.

Osobně jsem původní návrh na nominace spojené s veřejnými slyšeními uvítal - velmi rád bych se seznámil s koncepcemi kandidátů a rád bych také dostal možnost jim několik otázek položit. To, že byl původní dokument stažen, jsem bral jako rozhodnutí vlády související hlavně s časovým presem. Že se do toho nechtělo hlavně předsedům zmíněných organizací, jsem se dozvěděl až nedávno a přiznám, že mě to poněkud překvapilo. Nicméně do uspořádání veřejného slyšení se mezitím pustila organizace „Věda žije!“, jíž jsem přislíbil dodání své koncepce i účast na její pondělní besedě s kandidáty. Své představy o činnosti Rady přikládám i zde - laskavým čtenářům se omlouvám, že zde opakuji některé myšlenky z předchozích blogů. Řada myšlenek tu přitom vychází z mnoha (často vášnivých) diskusí s mými kolegy, kterým děkuji za mnoho nápadů. Bylo by fajn, kdyby příští Rada fungovala jako smysluplné těleso, bylo by dobře, kdyby premiér vybral schopné a tvůrčí osazenstvo z mnoha kvalitních kandidátů, kteří mu byli předloženi; přeji mu šťastnou ruku.

 

Ke koncepci činnosti v RVVI

Poradní orgán

RVVI je ze zákona odborný a poradní orgán, nikoliv těleso, které má vytvářet politická rozhodnutí. Měla by vytvářet kvalifikované podklady, případně návrhy - v alternativách - na základě kterých by politici dělali politická rozhodnutí. Odborně nelze rozhodnout, jaký díl veřejných prostředků má stát alokovat na výzkum, jak tuto část dále rozdělit na podporu základního a aplikovaného výzkumu, v jakých proporcích chceme podporovat humanitní, technické či přírodní vědy, v jaké kvalitě a v jakém množství máme od výzkumníků žádat výsledky. Toto jsou politická rozhodnutí a zodpovědnost za ně musejí nést politici. Odborníci by jim k tomu měli dát co nejkvalitnější podklady a kvalifikované odhady, k jakým důsledkům jednotlivé alternativy povedou. Nepochopení tohoto principu vedlo k hlavním neštěstím při působení předchozí Rady: ta hlasováním, kdy jedny zájmové skupiny přehlasovaly ty druhé, dospívala k politickým rozhodnutím, která pak politici pohodlně přejímali (je to přece „rada od odborníků“). Pak jsme svědky toho, že se hněv postižené části výzkumníků obrací proti členům Rady či jejímu tajemníku, že nešťastný člen Rady „vydává svědectví“ o „silových hlasováních“ Rady s cílem likvidovat jeho instituci, že Rada na jednom zasedání odhlasuje vyřazení velkého množství výsledků (padají argumenty o dosažení „lepšího“ poměru pro aplikovaný výzkum) a na příštím toto rozhodnutí revokuje, atd. Domnívám se, že dodržování principu „odborníci radí, politici rozhodují“ je možné i při dodržení současné litery zákona, kdy vláda v několika případech koná „na návrh Rady“.

Je správné, že v Radě mají zastoupení představitelé různých výzkumných směrů i organizací i zástupci průmyslu a je zcela pochopitelné, že budou mít na řadu otázek zcela odlišný pohled. Pokud však Rada nedojde ke konsensu, nepovažuji za správné, aby „návrh Rady“ vznikal hlasováním. Úsilí o konsensus by mělo být prvotní, nebude-li možné ho dosáhnout, má rada formulovat několik alternativních, náležitě zdůvodněných návrhů s odhadem jejich dopadů. Je na politikovi, aby o alternativě rozhodl a případně si ji obhájil před veřejností.

Za nešťastnou považuji zažitou zvyklost hlasovat o osobách tajně i v takových věcech, jako je sestavení návrhu na předsednictvo GAČR nebo TAČR (viz kocourkov se sestavením návrhu na předsednictvo TAČR, které Rada pojala jako „volbu“ a podle jednacího řádu hlasovala tajně; vláda nakonec jmenovala předsednictvo TAČR v poněkud jiném složení, než jaké Rada navrhla). Každý by měl být schopen veřejně představit své argumenty a Rada by měla návrh na složení kolektivního tělesa sestavovat i s ohledem na zastoupení různých oborů, portfolia zkušeností, atd. Pokud Rada nedojde ke konsensu, může vládě předložit několik (řádně zdůvodněných) alternativ.

Transparentnost

Činnost dosavadní Rady považuji za nedostatečně transparentní. Ač jsou k dispozici zveřejněná usnesení či některé (nemnohé) informace z jednání, Rada by měla zveřejňovat i zápisy ze svých zasedání. Ze zápisu by především mělo být zřejmé, jaké argumenty byly použity než bylo přijato konkrétní usnesení. Pokud Rada sestaví návrh např. na předsednictvo TAČR, měla by zveřejnit i předložené koncepce jednotlivých kandidátů, na základě kterých se rozhodovala.

Považuji za důležité zveřejňovat detailní a přehledné informace z hodnocení výsledků VaV. V této věci nastal nedávno určitý pozitivní posun - v RIVu se nyní vyhledává lépe než v předchozích letech a v posledních dnech je tam i údaj o výsledném bodovém ohodnocení. Ačkoliv letos již bylo možné (s jistým úsilím a přes jednotlivé poskytovatele) dostat se ke kompletní bodovací tabulce, tato data by měla Rada umisťovat volně ke stažení ve snadno zpracovatelném formátu. Za velmi nešťastné považuji velmi netransparentní způsob vypořádání připomínek k vyřazení či nezařazení výsledků, absence odpovědí na připomínkování, atd.

Hodnocení výsledků VaV

Jsem kritikem kafemlejnku v jeho současné podobě a odpůrcem některých jeho aspektů, ale nejsem zásadním odpůrcem jeho principu. Dělení institucionálních prostředků se dá dělat spoustou různě špatných způsobů, přičemž dobrý způsob dosud není znám a kafemlejnek nepovažuji za nejhorší ze špatných. Za výhodu považuji relativně velkou transparentnost - v principu je u všech částek rozklíčovatelné, jak se k nim dospělo. To dává možnost kritizovat konkrétní závady systému a navrhovat konkrétní opatření k nápravě. Ve vhodném poměru k účelovému financování, kde má subjektivní posuzování projektů své místo, může být „slepý kafemlejnek“ užitečným nástrojem k distribuci části veřejných prostředků na VaV. Tento systém omezuje akademický klientelismus a distribuci financí na základě přátelských (či nepřátelských) vztahů. Až se najde přímo aplikovatelný lepší systém než kafemlejnek, budu jej zastávat, do té doby bych raději usiloval o postupné opravy kafemlejnku.

Nesouhlasím s tím, že by se měl tento dlouho připravovaný systém náhle opustit jen kvůli tomu, že momentálně některým institucím nevyhovují jeho výstupy. Řada výhrad je zcela oprávněná a má co do činění s technickou stránkou věci nebo s tím, že se po kafemlejnku chce, aby suploval politická rozhodnutí. Kafemlejnek nemá podle mého názoru sloužit k tomu, aby se podle něj rozdělily finance mezi základní a aplikovaný výzkum nebo mezi hlavní skupiny vědních oborů. Rozhodnutí, zda máme z veřejných peněz více podpořit egyptologii na úkor kosmického výzkumu nebo naopak, či zda si budeme více cenit nového důkazu matematického teorému nebo inovovaného šampónu, nelze učinit žádnou „vědeckou“ metodou a nelze se ani tvářit, že to za nás dělají stroje. Toto jsou politická rozhodnutí a politik za ně musí nést odpovědnost. Kafemlejnek může být - po náležitých modifikacích - nástrojem k dělení části prostředků v rámci jednotlivých oborových skupin.

Co na kafemlejnku opravit?

Zcela bych opustil kafemlejnkové hodnocení aplikovaného výzkumu. Část financí určená na podporu aplikovaného výzkumu musí být (politickým rozhodnutím) vyčleněna a alokována odděleně od financí určených na základní výzkum. Kafemlejnek by se pak mohl použít na alokaci prostředků na institucionální podporu v základním výzkumu. I tady je ale třeba řady úprav. Kromě toho, že by Rada měla při sestavování metodik hodnocení konzultovat profesionály v otázkách hodnocení, uvádím několik námětů:

Zcela nevhodné je paušální bodování odborných knih. Navrhoval bych zavést oborová roztřídění a alokace daného množství bodů panelem. Politickým rozhodnutím by bylo dáno, kolik bodů maximálně přísluší za tento druh výsledku celkem v daném oboru či skupině (příklad - oboru  "Dějiny" přísluší celkem 6000 bodů - to zhruba odpovídá současné situaci, kdy je za rok vykázáno cca 150 položek v této skupině po 40 bodech). Odborná komise (složená např. ze zástupců delegovaných jednotlivými institucemi, které mají pracoviště zabývající se daným oborem) bude mít za úkol během jednoho dopoledne roztřídit všechny dodané odborné knihy podle jejich významu. K dispozici budou mít fyzický výtisk každé takové knihy a její recenzní posudky. Po roztřídění do skupin od nejvýznamnějších po nejméně významné těmto výsledkům distribuují body tak, aby celkový bodový součet nepřesáhl daný limit. Výsledné bodové hodnocení všech výsledků, jakož i složení hodnotící komise, bude zveřejněno. Každoroční setřídění cca 150 knih v oboru panelem je otázkou jednoho dopoledne - s uvážením, že se jedná o alokaci prostředků v řádu mil. Kč, to stojí za to úsilí. Jakkoliv si tento systém nedělá nárok na bezchybnost a detailní spravedlivost, zcela jistě je lepší a spravedlivější než dosavadní systém. Zveřejňování jak výsledného bodování tak i složení hodnotící komise by zabraňovalo excesům příliš nespravedlivého podhodnocení nebo nadhodnocení jednotlivých výsledků. To, že je poněkud trapné umístit se v takovémto veřejném bodování na posledním místě s 0 body, by vedlo k uvážlivějšímu předkládání výsledků, než jakého jsme svědky nyní.

I u méně problematických výsledků - článků v impaktovaných časopisech - lze výhledově hledat lepší způsoby hodnocení - např. vycházet raději z počtu citací daného článku než z jeho umístění v časopise. Také namísto slepé akceptace IF se všemi jeho negativy (střední počet citací v pouhém dvouletém okně není vhodný pro obory, kde je užitečná citovatelnost publikací mnohem delší) hledat vhodnější scientometrické parametry více šité na míru jednotlivým oborům, využít konkurence více komerčních databází (Web of Knowledge, Scopus, Google Scholar) a definovat pro ně poptávku po něčem lepším, než IF. Je také možné nechat výzkumníky samotné sestavit žebříček časopisů v dané skupině oborů: často se stává, že autor stojí před volbou, zda poslat svůj výsledek do prestižnějšího časopisu nebo do časopisu s vyšší bodovou hodnotou - v řadě případů se to značně liší. Pokud by vznikl konsensus nad pořadím časopisů, který by byl odlišný od pořadí podle IF, Rada by nechala takovéto pořadí verifikovat na zahraničních pracovištích a poté akceptovala pro výpočet bodové hodnoty.

Kontrola dodržování pravidel

Je jasné, že pokud se od vykazování výsledků odvíjí financování, je také zapotřebí kontrolovat dodržování pravidel. Dosavadní Rada k tomu podle mého názoru přistoupila jedním z nejméně šťastných způsobů. Nejjednodušší je kontrolovat nějaké formální parametry, které jsou automaticky zpracovatelné v databázi. Rada se tedy rozhodla vyřadit cca 72 tisíc výsledků na základě formálních pochybení. Typickým příkladem bylo, že se popis výsledku v databázi shodoval s jeho názvem, což prý odporuje nařízení vlády, že záznam v informačním systému musí obsahovat název výsledku a jeho popis. To, že články v odborných časopisech velmi často nesou název, který výstižně popisuje, o čem článek je, Radu příliš nezajímalo a šmahem tak vyřadila výsledky, které například u Matematicko-fyzikální fakulty UK tvořily přes 60% její produkce. Uvážíme-li, že MFF UK je zcela největším hráčem na poli VaV, není divu, že takovéto opatření vehementně prosazovali zvláště zástupci z „aplikační sféry“. Na příštím zasedání ovšem Rada zařadila zpátečku a toto nesmyslné opatření (po kterém se např. MFF UK dostala v žebříčku výkonnosti až pod naši fakultu) revokovala. Nyní ale Rada postupuje v podobném duchu - bude vyřazovat a penalizovat ty, kdo do databáze zadali jako výsledek výzkumné zprávy - ty se totiž podle úředního předpisu mohou zadávat jen tehdy, pokud obsahují utajované informace. Je to stejně úřednicky pohodlné a nepříliš užitečné opatření, naštěstí však nejspíš nenatropí příliš škody.

Jak kontrolovat a vymáhat dodržování pravidel? V databázi je zcela jistě velké množství plevele - kontrola ale vyžaduje určité úsilí. Podle mého názoru by měly probíhat namátkové kontroly - vylosováním by se vybral vzorek výsledků, který by se do detailu prověřil: ukažte vykázanou knihu, posoudíme, zda splňuje všechny požadavky, předveďte vykázaný poloprovoz - komise posoudí jeho smysluplnost, atd. U vadných výsledků umožňuje zákon penalizaci - kromě toho, že za výsledek instituce nedostane podporu, ještě se jí odpovídající částka strhne. U institucí, kde by se našlo pochybení, by se nastavilo podstatné zvýšení pravděpodobnosti dalšího vylosování jejího výsledku ke kontrole. Pochopitelně by se zveřejňovaly všechny takto nalezené a penalizované vadné údaje, což by opět snižovalo motivaci institucí k nepoctivému jednání. Domnívám se, že ač by takovéto opatření bylo náročnější než jednoduché automatické zpracování dat, vedlo by v konečném důsledku k větší efektivitě vynakládání veřejných prostředků na výzkum. Na rozdíl od současné Rady, která v tomto směru koná bez varování, po schválení systému takovýchto kontrol bych dal institucím čas na odstranění  plevele ze systému.

Jak hodnotit aplikovaný výzkum?

V této oblasti mám nejméně zkušeností a předpokládám, že po oddělení financování aplikovaného výzkumu od základního budou mít možnost definovat lepší parametry hodnocení zástupci z aplikační sféry. Jen několik námětů: pokud by bylo nutné výsledky aplikovaného výzkumu bodovat, dokážu si představit buď hodnocení odvíjející se od komerčního uplatnění výsledku, nebo - podobně jako u knih - hodnocení založené na roztřídění a bodové alokaci výsledků dané skupiny panelem (konkrétní hodnotitelé budou zodpovědní za to, že prototyp letadla ocení x-krát výše či níže než prototyp nového ořezávátka). Možná ale bude vhodnější od přímého financování aplikovaného výzkumu zcela upustit a místo toho např. usilovat o výhledové zavedení financování daňovými asignacemi - kdo si od výzkumné organizace koupí výzkum, mohl by o část vynaložených prostředků odvést nižší daň z příjmu. Částka, která se dá takto asignovat, by byla limitována - např. podle druhu výsledku či technické oblasti; nepoctivému jednání by se mělo zabraňovat občasnými kontrolami. Každý výsledek podpořený asignovanými daněmi by byl vykázán v RIVu a měl by být dohledatelný.

Co přebírat ze zahraničí?

Jsem dosti skeptický vůči názorům, že „v zahraničí to mají vyřešené, stačí převzít jejich systém“. Nemají, financování výzkumu je předmětem hledání a zdrojem rozporů, pokud vím, všude. Je možné hledat inspirace a částečně je u nás aplikovat s ohledem na odlišnou časoprostorovou situaci. V USA roli našeho institucionálního financování VaV na univerzitách do jisté míry hrají vysoké nepřímé náklady projektů (nezřídka přesahující 50%). Dokážu si představit hledání optimálního poměru mezi takovýmto financováním instituce (odvíjejícím se od expertního posouzení projektu i pracoviště) a financováním na základě slepého kafemlejnku. Dokážu si také představit prvky britské RAE a REF implementované do našeho kafemlejnku (nemele se všechno, ale instituce si vybere, co považuje za své nejlepší výsledky a to nechá zhodnotit expertním panelem). Část institucionálního financování by se též mohla odvíjet od grantové úspěšnosti instituce v projektech evropských rámcových programů. Třebaže mnohé instituce hořekují nad nedostatkem financí, do FP7 se jich zapojuje mnohem méně, než by se slušelo - institucionální financování (odvíjející se takto od expertního posouzení zahraničními hodnotiteli) by pak mohlo představovat vhodný stimul ke změně tohoto postoje.