„Co je tím nejlepším půstem?“ obrátila se na mne maminka dvou kluků s důvěrou, že moje farářská odpověď bude dostatečně moudrá. „Pusť si s nimi olympiádu!“ odpovídám poměrně rychle.

Představa, že půst znamená nejíst, je všežravá. Požere i smysl půstu jako takového. Co to plácám? Inu, tak po pořádku: Po veselém masopustu, zpravidla někdy uprostřed února, propukne Popeleční středou postní období, ve kterém se nařizuje v některých křesťanských církvích přísné omezení stravy. Ale nejde jen o to. Nedělají se církevní svatby a nekoncertuje se, vše se halí do fialové barvy pokání. Velice emotivní okamžik poznamenání popelem na čele není cizí ani evangelíkům a katolíky přibližuje asijským náboženstvím, které se znamenají na obličeji lecčím. Posty patří do všech náboženství, vždycky ve trochu jiné podobě. Na některých místech se půstem od jídla cvičí člověk k tomu, aby unesl chudobu, jinde se ve dne zříká jídla, aby se v noci přímo přežral.

V křesťanství se ale půst vůbec netýká jenom jídla. Podle proroků z Bible jde o čas, kdy to, nač mám přirozeně nárok a držím si to jako minimum, které musím mít – pustím (všimněte si toho krásného českého výrazu) a tak je tu pusť, půst, poušť. Pustím to druhým, kteří ani zdaleka nemají to, co mám já. Starý izraelský svět, o kterém se dá číst v Bibli, podporoval soukromé vlastnictví a odpovědnost za tradici místa, zvyků a majetku. Nicméně do základních pravidel dal i významnou ohleduplnost na chudé, nemocné, potřebné. Host do domu, Bůh do domu je v našem starém českém přísloví jen přetaveným biblickým textem. Nebylo třeba žádného státem dozorovaného socialismu. Lidé sami v sobě měli zakotveno sociální myšlení.

Věřící tedy pustí, na co má přirozeně nárok. Jde - obrazně řečeno - na poušť. Tenhle tělocvik slouží nejen našemu tělu, ale i duchu. Člověk se změní z vřeštící opice, opakující do němoty jen svoje nároky, na bytost, která se ptá, komu může dát to, co jí najednou zbývá: čas, peníze, jídlo, síly. Obětavost ve sbírkách na postižené katastrofami, jako například na Haiti, ukazuje, že nám půst dělá dobře. Lidé pustili překvapivě velké obnosy, aby se pomohlo na jednom místě. Jenže v tomhle světě je mnoho zapomenutých katastrof, míst, kde nouze tak hlasitě nekřičí. Možná nejsou ani tak daleko od každého z nás.

Manžel by se měl snížit do ženského světa a popřemýšlet o tom, o čem se snaží meditovat jeho paní. Ti dva kluci, zmínění na začátku, se vyžívají v tom, jak zadupat do země jako světaširou pitomost všechny maminčiny blbé návyky s ranním cvičením a nedělním chození do kostela. Tak ráda by jednou šla i s nimi... Jenže i ona pohrdá tím pánským chrchláním, hrubější řečí, čuměním na televizi, ochotou bdít kvůli fandění. Za nic na světě by tomu nedala čas.

A asi by měla. Asi by se měly i manželky zkusit zajímat o to, co dělají jejich muži, jak se cítí a na co koukají. Připadne mi to při čtení knížek o mužském šovinismu, které se hustě prodávají. Asi by to chlapi i uvítali. O tom šovinismu ale jindy. Dnes, na popeleční středu to mělo být o půstu.

A půst není jen náboženskou gymnastikou, ale praxí, která by se měla pravidelně opakovat. A zaručeně by se neměla týkat jen jídla.

(Psáno pro měsíčník Zápraží)