Írán poněkud ztratil ze své ostré sledovanosti lehce zápecnickými českými médii, která se stále nezbavila jakési obsesivní představy o nutnosti stát na té „správné straně“. To se, připomínám, projevilo během budování postsametové demokracie mnohokrát. Když byla bombardována tzv. Nová Jugoslávie či při ukrajinské oranžové revoluci. Anebo je to dokonce dodnes patrné například z apriorně kladného hodnocení protikremelské opozice. Bez ohledu nato, že do ní zhusta patří lidé s mírně řečeno šovinistickými názory.
Ne/reflektování Persie je trochu tragikomické, jelikož tamější události neztratily na dramatičnosti. Jen ta působivost není už tak dobře patrná v hledáčcích kamer. Stárnoucí „revoluční“ režim imámů nebezpečnou situaci po loňských, s nejvyšší pravděpodobností ukradených voleb ustál. V těchto dnech „celebruje“ 31. výročí svržení šáhovy samovlády, což dal světu najevo i průkopnickým startem kosmického korábu s živými tvory na palubě.
Normalizaci poměrů po krizovém vývoji ve společnosti fakticky „oslavuje“ rovněž prvními vykonanými tresty smrti nad lidmi, jež byli (možná také neprávem) spojeni s organizovaným neklidem. Demonstracemi druhé poloviny loňského roku. Dva oběšené mají brzy následovat další z celkem jedenácti odsouzených k absolutnímu trestu.
Že je šíitský režim znovu pevný v kramflecích naznačují též další aktuální linie mezinárodního dění. Čína ani Rusko nezměnily svůj postoj. Z řady i dosti rozličných příčin nejsou mocnostmi ochotnými k účasti na navýšení sankcí proti Ahmadínežádově republice. Osamocený americký prezident Obama musí zase ve své politice čelit „koaličním kleštím“ dvou zděděných válek a Nobelovy ceny za mír na straně jedné a masivnímu odporu vůči vnitrostátním reformám na straně druhé.
Teherán se může s gustem smát. Provokativně vystupovat vůči nabízenému jadernému smíru. A koneckonců popravit bez zábran toho, kdo se mu znelíbí.
Kráceně vyšlo v deníku E15
