Řecko, eurozóna a pravidla

Řecká vláda připravila nový krizový plán jehož součástí je zvýšení daní (například daně z pohonných hmot), zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, zmrazení mezd státních zaměstnanců apod.
Evropská Komise s plánem v zásadě souhlasí, ale bude podrobovat Řecko stálému dohledu.

Důležité jsou ale dvě věci. V celé záležitosti nejde o Evropskou komisi, ale o trhy. Souhlas Evropské komise sice může ovlivnit trhy, ale nemůže je nahradit.

Trhy si i nadále budou samy vyhodnocovat, zda je Řecko schopno dostát svým závazkům.

Věc druhá je, že rozpočtové škrty lze vyhlásit poměrně snadno, to pravé umění spočívá v přesvědčování voličů a občanů. Čeká Řecko další vlna stávek, pouličních protestů a nepokojů? Vše záleží na tom, jak si s tím vláda poradí.
...

V pravidlech eurozóny stojí, že Evropská komise nebude pomáhat těm, kdo se sami dostanou do problémů. Jenže jedna věc je pomáhat a věc druhá je nemít vůbec žádná pravidla. Problémy, tedy ani stav insolvence, částečné insolvence nebo tzv. default nelze nikomu zakázat. Některé jednotlivé státy USA mají ústavní dodatek o povinnosti vlád předkládat věčně vyrovnaný rozpočet. Paradoxně to byly právě tyto státy, jejichž fiskální situaci musela v průběhu nedávné finanční krize sanovat federální vláda. Ono zakázané se prostě normálně stalo.

Evropské unii zcela chybí to, co funguje naprosto běžně v pravidlech a institucionálním rámci tržní ekonomiky. Existují jasná pravidla pro konkurs, vyrovnání, různé stupně a varianty insolvenčního řízení.

Stejně srozumitelná pravidla mají existovat pro stát, který není schopen dostát svým závazkům. Věřitelé se za účasti soudu a dohledu Evropské komise dohodnou například na novém splátkovém kalendáři, restrukturalizaci dluhu, v další fází může přijít na paškál rozprodej aktiv.

Ještě v 18. a 19. století to fungovalo normálně. Stát, který přišel na buben, třeba kvůli nějakému válečnému dobrodružství, se mnohdy musel vzdát části svého teritoria, přišel o nějaké území nebo kolonie. To dnes asi nikdo nechce, ale stačí nahradit představu kolonie či území, třeba státní energetickou společností. Když stát nemá peníze, musí takovou společnost prodat. Například.

V nejhorším může stát-bankrotář také přestat existovat. To se sice zdá býti skandální a nemyslitelná úvaha, ale já bych osobně tuto hrozbu klidně zavedl. Myslím, že bychom se nestačili divit, jak by politici začali lépe hospodařit.

Ale teď vážněji. Je tu ještě Mezinárodní měnový fond. Může nebo nemůže pomáhat Řecku? Samozřejmě - už podle toho, že se fond jmenuje „měnový" by pomáhat neměl. Má snad Řecko samostatnou měnu?

Potíž je v tom, že účast MMF je pořád docela pravděpodobná. MMF totiž disponuje manuálem, podle kterého může vůči žadatelům o asistenci postupovat. Evropská unie takový manuál bohužel nemá.

Problém Řecka je problémem evropské prestiže. Utrhne si EU ve světě ostudu a povolá nadnárodní byrokraty z Washingtonu do akce?

Nedostatek pravidel může také velmi pravděpodobně vyústit v to, že řecký dluh zakoupí Číňané, šejkové ze Zálivu (určitě by rádi i Rusové, kdyby zrovna neměli sami problémy).

Potíž je v tom, že připuštění vlivu Číny či Saudské Arábie (dluh nebude financován za standardních tržních podmínek) na členskou zemi Evropské unie a NATO lze de facto přirovnat k oné pomyslné ztrátě teritoria v 18. či 19. století.