Lekce z Massachusettsu

Republikánské vítězství v doplňovacích volbách v Massachusetts se stalo ostře sledovanou politickou událostí ve Spojených státech, neboť připravilo demokraty o „supervětšinu" v Senátu a protože mnohým posloužilo jako referendum o prvním roce prezidenta Obamy v úřadě a jeho ambiciózním programu. Triumf Scotta Browna s sebou přinesl několik zajímavých ironických momentů - celoživotní téma a cíl Teda Kennedyho, reformu zdravotní péče v USA a rozšíření její dostupnosti o milióny Američanů, zásadně ovlivní Republikán zvolený do křesla, které zesnulý senátor držel 47 let. To vše ve státě, který je na federální úrovni tak demokratický, že jako jediný z Unie hlasoval v roce 1972 v prezidentských volbách pro George McGoverna, a kde již existuje zdravotní systém pokrývající téměř všechny obyvatele.

Zvolení senátora Browna vyvolalo pochopitelně upřímné nadšení mezi odpůrci stávající administrativy. Není ovšem jednoduché určit, nakolik katastrofické scénáře pro osud Obamovy agendy i pro Demokratickou stranu v nadcházejících podzimních volbách do Kongresu odpovídají realitě. Brownovo vítězství je dozajista velký úspěch, je ovšem třeba zdůraznit, že mu demokraté výrazně pomohli výběrem velmi slabého kandidáta. Poražená Martha Coakley rozhodně není rozený řečník a její kampaň byla vedena velmi nešťastně, v to zahrnuje i chybný pravopis názvu státu na propagačních materiálech a označení Curta Schillinga, bývalého nadhazovače bostonských Red Sox, za fanouška New York Yankees, jejich arcirivala. Demokratům se nepodařilo mobilizovat své voliče tak jako Baracku Obamovi v roce 2008, nízká volební účast nahrála Brownovi, který obdržel zhruba stejně hlasů jako John McCain o 14 měsíců dříve. Každopádně demokraté stále mají většinu 18 křesel v horní a 78 v dolní komoře Kongresu, což je za normálních okolností víc než dost pro pohodlnou vládu. Fakt, že tomu tak kvůli možnému republikánskému filibusteru být nemusí, poukazuje na poměrně zásadní problém amerického politického systému.

Volby v Massachusetts odhalily v plné nahotě, že republikáni jsou v současné době efektivnější politickou stranou. Srovnáme-li, do jaké míry se jim podařilo za vlády prezidenta Bushe přetvořit americkou zahraniční i domácí politiku (s podstatně menšími většinami, částečně i bez nich) a stávající úskalí demokratů i s největší převahou v Kongresu od konce 70. let, je rozdíl neoddiskutovatelný. Totéž platí v rovině politického marketingu. Republikánům se dlouhodobě daří přesvědčit část voličů, aby hlasovali zcela proti svým ekonomickým zájmům. Nezanedbatelná skupina republikánských voličů se rekrutuje z nízkopříjmové bělošské populace, která ne vždy bere na vědomí důsledky provedené konzervativní ekonomické politiky - za poslední desetiletí vykázala mediánová hodnota reálné mzdy ve Spojených státech mizivý růst, zatímco i v důsledku Bushových daňových škrtů rostl příjem nejbohatších Američané o poznání rychleji než zbytku populace (pro více informací viz např. práce z UC Berkeley nebo UC Santa Cruz). Navíc stav, v jakém prezident Bush předával americkou ekonomiku svému nástupci, netřeba připomínat.

Republikáni správně pochopili, že pro řadu konzervativních Američanů jsou důležitější společenská témata (potraty, homosexuální sňatky, náboženství, právo držet zbraň atd.) než důsledná hospodářská analýza. Co je ještě důležitější, volby v Massachusetts, a do určité míry i prohraná klání o úřad guvernéra v New Jersey a Virginii loni na podzim, ukazují, že vedle výše zmíněných témat funguje i apel na instinktivní americký individualismus a rezervovanost vůči federální vládě a rozšiřování jejich pravomocí. Zajímavé je, že předvolební kritika Obamova plánu robustnějšího role Washingtonu poněkud umlčela fakt, že za prezidenta Bushe došlo k nejvýraznějšímu nárůstu federálních programů od Johnsonovy Great Society - např. rozšíření programu Medicare, zvýšení role federální vlády v americkém školství, zřízení Department of Homeland Security nebo Patriot Act s celou škálou nových kontroverzních pravomocí. Část těchto programů lze jistě připsat mobilizačnímu efektu 11. Září 2001, faktem ovšem zůstává, že ani jeden z nich se nesetkal s významnou konzervativní opozicí.

Demokraté by měli využít massachusettského fiaska k zamyšlení nad výběrem svých kandidátů a nápravě chyb, například věnováním větší pozornosti přetrvávající vysoké nezaměstnanosti. Z hlediska budoucích politických úspěchů bude ovšem zejména třeba zlepšit komunikaci s voliči a trpělivě vysvětlovat důvody pokud možno transparentních rozhodnutí demokratických představitelů. Ne všichni Američané operují s úplně přesnými informacemi ("Government, hands off my Medicare!"), ale všichni mají volební hlas.

Jiří Skoupý

Autor je analytikem AMO