Česká vláda projednává tzv. konvergenční program, který stanoví, jakým tempem se Česká republika dostane do eurozóny. Nejvíce pozornosti - jak je v Česku v poslední době zvykem - se dostalo tempu snižování rozpočtového schodku, resp. rychlosti jakou se česká ekonomika přiblíží předepsané hranici tří procent HDP.

V této souvislosti se píše o tom, že do eurozóny bychom mohli vstoupit v roce 2016, a když budeme na sebe méně přísní, to znamená když budeme pomaleji zvyšovat daně a snižovat výdaje, pak přichází v úvahu rok 2017.

A jaksi mimo vládní jednání - leč paralelně s ním - nám předseda sociální demokracie Jiří Paroubek tvrdí, že euro přijmeme - budeme-li volit sociální demokracii - už v roce 2014.

Téma rozpočtového schodku se v poslední době stává alfou a omegou českých veřejných diskusí a stejně tak je skutečností, že aktualizaci konvergenčního programu musí vláda na základě pravidel Evropské unie předkládat každý rok.

Připusťme si ale, že především v dnešní, postkrizové době, je to vlastně takový prázdný rituál. Vějíř scénářů pro světové hospodářství, tedy s dovolením i pro naší ekonomiku, je pořád velmi rozmanitý.

Jsou tu ekonomové, kteří stále věří v rychlý návrat růstu (krize typu písmena V), mnozí počítají spíše s písmenem U, další se dokonce obávají druhého výkyvu krize (písmeno W) a leckdo pořád nevylučuje ani dlouhodobou stagnaci (písmeno L).

Mnozí nechápou, co má být v USA zdrojem obnoveného růstu, když Američané začnou spořit a Evropu může podle všeho drtit třeba nadhodnocené euro.

Je jaksi možné, že svět bude v příštích letech svědkem jakési silné diversifikace ohnisek růstu. Indie, Brazílie, Čína, porostou dynamicky, USA třeba mírně a Evropa bude možná stagnovat. Například. A nebo to může být úplně jinak. Když si vezmeme, jak často se většina ekonomů světa v poslední době mýlila, je dokonce docela pravděpodobné, že to bude úplně jinak.

V zásadě to je docela jednoduché. Jedna možnost je, že se do Česka brzy vrátí hospodářský růst (sice ne takový, na jaký jsme byli zvyklí, ale pořád velmi slušný) a s ním i vyšší daňové příjmy. Pozitivní může být, že většina českých firem přežila krizi dobře. Prudce osekaly náklady, propustily zaměstnance, ale jsou pořád tu.

Efekt růstu na fiskální situaci je jaksi velmi důsažný. Jedno procento růstu navíc by mělo znamenat zhruba 20 miliard korun rozpočtových příjmů.

Pokud se růst nevrátí nebo bude mizivý, můžeme na euro zapomenout tak deset let. Zemi, která není schopna generovat růst a lidově řečeno „se v tom plácá", do žádné eurozóny nikdo nikdy nevezme. A pokud se nevrátí slušný růst k nám, bude to velmi pravděpodobně proto, že se nevrátil ani do západní Evropy, případně ani do světa. A v takovém případě bude muset Evropská unie stejně přehodnotit jak konvergenční kriteria pro vstup do eurozóny, tak tzv. Pakt stability a růstu a další pravidla společné evropské měny.

A nezapomínejme, že jsou tu i jiná kriteria než schodek. Například inflace. Na tu dnes leckdo pozapomněl, ale vrátí-li se do Evropy, bude velmi pravděpodobně rychle dovezena i k nám.