Během posledních několik let je v České republice, zejména panem prezidentem Klausem, podporováno přesvědčení, že Evropská unie je cosi nebezpečného, co nám chce nenápadně postupně sebrat národní identitu a suverenitu. Prezident Klaus se profiluje jakožto spasitel naší republiky, který nás chrání před narušiteli naší národní suverenity a který je za naše práva ochotný bojovat s celou Evropou. Klausovi příznivci podporují a obdivují Klause jakožto neohroženého hlasatele pravdy a obránce našich práv proti údajné zlovůli Bruselu. Vypadá to jakoby zde byl vytvářen ideový proud (at´ koordinovaně či nikoliv) usilující o vytvoření a priory negativního vnímání evropské integrace v české společnosti.
Je značnou ironií, že Klaus a jeho podporovatelé brojí v jejich pohledu proti ´bludům´ jako třeba globální oteplování, zatímco léta pohlížejí na EU neobjektivně a podporují strach z vnějšího nebezpečí zvaném Brusel, proti kterému je třeba se chránit. Nasnadě je varovné přirovnání k orwellovskému státu, ve kterém je záměrně podporována představa vnějšího abstraktního nepřítele pro získání neskonalého obdivu a loajality vůči postavě Big Brother, který je prezentován jako jejich spasitel před tímto nepřítelem a tak získává vládce svou moc.
Členství v EU, pro které se vyslovilo přes 77 % českých občanů, nám přineslo mnoho dobrého, za co bychom měli být vděčni- od svého vstupu do EU jsme třeba získali o 83,3 miliard Kč více, než jsme do evropského rozpočtu odvedli a EU pomáhá chránit naše spotřebitele, životní prostředí, podporuje vědu, výzkum, podnikatele a rozvíjí naší infrastrukturu. Členství v EU má na náš národní vývoj mnohé pozitivní vlivy.
Je vcelku pochopitelné, že u nás přetrvává historicky podmíněná skepse vůči zahraničním vlivům na naší domácí scénu. Obavy a případná kritika jsou však pouze na místě, pokud jsou opodstatněné. Také bývalý prezident Václav Havel na půdě Evropského parlamentu ostře kritizoval jisté aspekty evropské integrace. Evropská unie není v žádném případě ideální, byt´ už jenom proto, že Evropská unie je unií členských států, které zdaleka nejsou dokonalé. Je třeba na EU pohlížet objektivně, nekritický obdiv také není na místě. Na druhou stranu, i kritika musí být úměrná a nesmí zkreslovat komplexní realitu.
Závažným otázkám, kterým nás členství v EU vystavuje, není na domácí scéně věnována žel potřebná diskuse a tento prázdný prostor zaplňuje prezident Klaus a jeho podporovatelé opakovaným bitím na poplach proti EU jako vnějšímu nepříteli, který nám chce vzít naši identitu a suverenitu. Ptám se však: kde jsou pro tato silná tvrzení přesvědčivé argumenty?
Pokud se podíváme na průzkumy občanů členských států EU za posledních mnoho let, tak zjistíme, že jak pocit evropské identity, tak i národní identity trvale rostou- jinými slovy, jedna identita nepřebíjí druhou a je to vcelku pochopitelné- to, že se považuji být Pražákem, nepotlačuje či nepopírá mou identitu Čecha. Co se týče nařčení že nám EU ubírá státní suverenitu, věc není tak jednoznačná, jak ji prezentuje prezident Klaus. Tvrzení, že nám EU potírá českou identitu, či že Lisabonskou smlouvou zaniká suverenita, jsou nadmíru populistická a zavádějící. Vyvážený pohled na EU je u nás žel nedostatkové zboží.
