Füle se ryb nezbavil, čili o úpadku EU

Tak především, Štefan Füle se rybolovu nezbavil. Pokud bude jako komisař pro rozšíření vyjednávat vstup Islandu, což je velmi pravděpodobné, budou kvóty na rybolov a omezení práv ostatních rybářů lovit v islandských vodách v podstatě jediná a nejzásadnější otázka, kterou bude muset český diplomat řešit.

Štefan Füle, absolvent sovětského elitního instutu MGIMO, diplomat, který jako český velvyslanec pomáhal Litvě vstupovat do NATO, aby posléze v centrále aliance zakotvil na delší dobu, vposledku ministr pro evropské záležitosti, vždy relativně vstřícný k novinářům, se bude v Evropské komisi starat, aby unie přijala Chorvatsko a Island a aby koridor zemí mezi unií a Moskvou na východě (čili program tzv. Východního partnerství) byl Bruselu co nejnakloněnější a zároveň si tyto země nedělaly naděje, že je sedmadvacítka někdy v brzku přijme.

Překvapivé na celém oznámení je, že po tom všem, co Česká republika letos Bruselu předvedla, počínaje pádem vlády v polovině března přes jmenování neznámého Jana Fischera předsedou Evropské rady po Klausovu eskapádu s podpisem Lisabonské smlouvy, dostala Praha relativně významný post v eurokomisi. Jenže - jak se Füle a další tři eurokomisaři s komunistickou minulostí učili za časů vlády marxismu-leninismu v přednáškách o dialektice - všechno je relativní, tedy i rozšiřování. V devadesátých letech a v první polovině dekády, která právě končí, bylo rozšíření unie jedním z motorů, který poháněl evropskou integraci. Vyjednávání byla složitá, těžká, ale perspektiva členství v unii byla jednou z hlavních motivací reforem v té postkomunistické části Evropy, která se chtěla odstřihnout od Moskvy. Západ Evropy sice nespokojeně brumlal, ale rozšíření se bralo jako něco samozřejmého a dokonce i nutného.

S tím je ale konec. Rozšíření EU se po krachu Evropské ústavy a rostoucích obavách ze ztráty výsadního postavení stalo v očích voličů v západní části Evropy spíš strašákem. Island je malý a Chorvatsko vlastně také, odstřihlo se od válečné a nacionalistické minulosti. Ale Ukrajina? Srbsko?

Resort rozšiřování tedy ztratil na významu, i když je stále o patro výš než mnohojazyčnost. Jasný posun od prohlubování evropské integrace k silnější roli národních států je patrný v tom, že si velké členské státy rozdělily opravdu důležitá ekonomická portfolia, že "prezidentem" EU bude donedávna téměř neznámý Belgičan a místopředsedkyní komise a "ministryní zahraničí" britská lady, v jejíchž životopisech se nedá najít, zda hovoří nějakým jiným jazykem, než je rodná angličtina.

Česká vlajka bude tedy v eurokomisi vlát na důstojném místě. Problém ale je, že celá Evropská unie personálním výběrem svých nejvyšších představitelů dává najevo, že nestojí o to hrát ve světě opravdu zásadní a důležitou roli. Tu si chtějí podržet národní státy a velcí hráči jako je Francie, Německo nebo Británie. To chování evropských politiků v časech ekonomické krize ukázalo zcela jednoznačně a proto unie ve státech, které jsou opravdu v trablích jako je Lotyšsko nebo Maďarsko ztrácí mezi obyvateli na podpoře.

Lisabonská smlouva sice vstupuje v platnost, ale nad unií, její budoucností a její soudržností a další integrací visí více otazníků než kdykoli předtím. Dobře placeným bruselským úředníkům s vyhlídkou na krásný důchod je to ovšem jedno. Stejně se kdysi zřejmě cítili senátoři a úředníci ve starověkém Římě, když ve druhém století našeho letopočtu s opovržením pročítali zprávy z pohraničí o nájezdech jakýchsi divokých kmenů, které vyháněly jednu římskou posádku za druhou.