Prezident Evropské centrální banky Jean Claude Crichet měl dnes ráno (pátek 20. listopadu) krátký, ale mimořádně "zahuštěný" projev k bankéřům, kteří se sjeli do Frankfurtu na Evropský bankovní kongres.  Trichet v ní bankéře nabádal k uměřenosti ve vyplácení odměn a vybral si k tomu citát z Goethea, což hezky dokresluje Trichetovu zálibu v klasické literatuře.

Důležitější než odkazy na Goethea bylo Trichetovo de facto ohlášení postupného návratu ECB k "normální" měnové politice. To by mělo znamenat napřed omezování nekonvenčních nástrojů, které ECB používá již dva roky. Jinými slovy, ECB v dohledné době přestane akceptovat jako zástavu prakticky jakýkoliv cenný papír a přestane bankám poskytovat neomezenou likviditu. Podle Trichetova vyjádření se zdá, že ECB počká se zvyšováním úrokových sazeb až finanční sektor "vstřebá" ukončení těchto nekonvenčních nástrojů měnové politiky. Je zajímavé, že ECB postupuje v opačném sledu kroků, než americký FED, který zřejmě bude pokačovat v nákupu aktiv i poté, co někdy během přístího roku zvýší úrokové sazby (za poslední tři měsíce zvýšil FED objem svých aktiv o 32%, zatímco ECB snížila o 9%).

Možná úplně nejdůležitější je Trichetovo přihlášení se k tomu, že měnová politika by měla brzdit narůstnání bublin (lean against the wind). Bude zajímavé sledovat, jak tuto myšlenku ECB uplatní v praxi. Alan Greenspan měl určitě pravdu v tom, že rozpoznat "bublinu" není nijak snadné. Ovšem, ignorování bublin se ukázalo tak riskantní, že nám zřejmě nezbyde, než akceptovat Trichetův názor.

Souvislost s rozpočtovou politikou

Projev prezidenta Tricheta a postoj celé ECB ukazuje, že "policy-makers" si uvědomují rizika současné politiky a hledají způsob, jak se vrátit k normálnějšímu nastavení měnové politiky. Je to o to důležitější, že eurozóna zatím nese hlavní důsledky oslabování amerického dolaru a měla by tedy nejvíce důvodů nestarat se o rizika inflace (dolar vůči euru ztratil již přes 10% a díku fixaci čínského yuanu oslabuje i čínská měna, což ztěžuje evropským firmám konkurenceschopnost na světových trzích, brzdí oživení a snižuje inflaci v Evropě).

Bylo by dobré, kdyby stejně uvažovali o "exit strategy" i tvůrci rozpočtové politiky, tedy vlády. Rozpočtové schodky jsou ve většině evropských zemí příliš vysoké a jejich snížení se dlouho odkládat nedá. Rozpočtová politika však pracuje s velkým zpožděním - politikům vždy dlouhá trvá, než zjistí, co se v ekonomice děje a pak jim trvá stejně dlouho odhlasovat změny v rozpočtové politice.

Z tohoto pohledu se zdá, že česká rozpočtová politika reaguje velmi rychle a s velmi dobrým načasováním. Mírné snížení schodku příští rok by nemělo ohrozit oživení ekonomiky a zabraňuje přitom další explozi dluhu. Již před rokem jsem chválil, když vláda nechala rozpočet propadat do schodku, protože jakákoliv jiná reakce na propad ekonomiky by v prvním pololetí roku 2009 krizi jen prohloubila. Možná shodou okolností, možná díky brilantnímu výkonu ministerstva financí, se zdá, že to vyjde i na podruhé. Teď jen zbývá čekat, jak se s řízením rozpočtu vypořádí vítězná politická strana po volbách příští rok.