Když jsem před měsícem v reakci na tehdy čerstvě publikovaná podezření LN o plagiarismu ve vedení plzeňské právnické fakulty vyslovil naději, že tímto bodem jsme snad po desetiletích úpadku právnického vzdělávání u nás konečně dosáhli dna (viz http://blog.ihned.cz/c3-38424630-YRicht_d-dotkli-jsme-se-uz-dna-v-pravnim-vzdelavani-snad-ano), jeden duchaplný cynik z mého okolí mi namítl, že „směrem dolů“ neexistují prakticky žádné limity.

S měsíčním odstupem mám pocit, že pravdu jsme měli v principu oba.  Já v tom, že aféra může soukolí plzeňského diplomostroje vážným způsobem zadrhnout a snad i přinést naději na změnu poměrů. On pak v tom, že do té chvíle zveřejněné akademické „zločiny a poklesky“ nemusejí být ještě ničím ve srovnání s tím, co se na plzeňské právnické fakultě (ale potenciálně nejen tam) skutečně odehrává.

České diplomostroje, tj. akademické instituce, jejichž převažujícím (či alespoň nezanedbatelným) programem je poskytování vysokoškolských titulů, nikoli vysokoškolského vzdělání, fungují samozřejmě na principu uspokojování koupěschopné poptávky. To platí bez ohledu na to, zda mají statut soukromé či veřejné vysoké školy. Většina komentářů a analýz, které jsem k tématu zaznamenal, se soustředila na otázky nabídkové strany, tedy na roli managementu a kontrolních mechanismů v řízení příslušného vysokoškolského ústavu.

Poptávková strana

Podceněnou však podle mého soudu dosud zůstává strana poptávková. Její analýza může myslím nabídnout přínosné vhledy do podstaty problému.

Omezíme-li naši analýzu na poptávku po právnických titulech (jakkoli u nich problém pravděpodobně nekončí – viz páteční zprávy HN o VŠFS http://domaci.ihned.cz/c1-38759760-prazska-skola-ma-radu-vip-studentu-par-politiku-ji-udelalo-za-nekolik-mesicu , či nedělní informace LN a jiných o FSV UK http://www.lidovky.cz/do-kauzy-s-rychlostudenty-se-zapleta-i-univerzita-karlova-paq-/ln_domov.asp?c=A091025_220419_ln_domov_ppe ), dosavadní informace o stavu plzeňské fakulty naznačují, že tato poptávka byla v principu živena dvěma faktory:

(a)        právní regulací požadavků na vysokoškolské vzdělání členů orgánů činných v trestním řízení, případně jiných státních zaměstnanců, a

(b)       zálibou gangsterského polosvěta (lhostejno, zda privátního či státního – odlišit obojí ostatně tak jako tak přestává být možné), v jakési titulární bižuterii.

Vázací akty psané latinsky

Faktor (a) je tristní připomínkou toho, jak při tvorbě právní regulace s železnou neúprosností zasahuje zákon nezamýšlených následků. Nepochybuji příliš o tom, že za požadavkem vysokoškolského vzdělání pro osoby, jež jsou nadány rozhodovacími oprávněními při výkonu státní moci, zejména pak státní moci represivní, stál bohulibý úmysl zákonodárce poskytnout občanům komfort a ochranu tím, že příslušné osoby budou k výkonu této zásadní pravomoci příslušně vzdělány – tedy především, že budou pravidla hmotného a procesního práva schopny aplikovat uvážlivě, chceme-li rozumně. Je-li ovšem skutečností to, co naznačují některé zprávy o stavu plzeňské právnické fakulty, pak tento regulatorní záměr degeneroval (či přinejmenším hrozil degenerovat) v obdobu „vázacích aktů“, při nichž se dotyčný nositel policejní či kvazipolicejní pravomoci stal expresním vydáním zákonem požadovaného diplomu loutkou v záměrech jakéhokoli “řídícího orgánu“, který by disponoval údaji o skutečném průběhu jeho vysokoškolského „studia“. Pokud vám tato konspirační teorie připadá trochu přitažená za vlasy, buďte ujištěni, že mě také. To však, obávám se, vůbec neznamená, že by v tuzemských podmínkách ve skutečnosti nemohla fungovat.

JUDr. Lotrando ml. & spol.

Význam faktoru (b) je nejednoznačný.

Na jednu stranu může poptávka po akademických titulech z gangsterských kruhů značit, že i mezi společenskou spodinou je vysokoškolské vzdělání ceněnou metou a jistým měřítkem úspěchu. Jelikož však z příkladu mladého Lotranda všichni víme, že skutečné vzdělání může být vážnou překážkou ve výkonu loupežnické živnosti, uchyluje se tento typ studentů z pochopitelných důvodů k jisté akademické zkratce – mezi imatrikulací a promocí se věnuje spíše prohlubování svých praktických dovedností, přičemž z akademické činnosti odvede právě jen tolik, kolik nabídková strana nezbytně požaduje. (Mají-li média pravdu, v plzeňském provedení toto penzum zjevně nemuselo zdravé loupežnické instinkty studenta nijak vážně ohrozit).

Skeptičtější pohled na motivaci poptávky typu (b) by vycházel z úvahy, že příslušný vysokoškolský titul je mezi gangstery jen dalším blyštivým flitrem, jímž se procovsky ukazuje, že to, co si může pořídit Don Pablo, může si hravě koupit Don Pedro také. Něco mezi větší limuzínou a menší jachtou, odhaduji, jen s tím rozdílem, že titul není třeba držet přes off-shore společnost či nadaci, a lze se jím tedy blýsknout jaksi více bezprostředně. Lze přitom předpokládat, že u státem zaměstnaných gangsterů je tato bezprostřednost relativně důležitějším faktorem, než u jejich kolegů v privátním sektoru, kteří svou pravdu nemusejí zase tak moc skrývat (což platí tím více, čím dále již pokročilo uspokojování poptávky typu (a)).

Ani u jednoho vysvětlení není zcela jasné, proč by mezi uchazeči typu (b) měla převládat poptávka právě po titulech právnických. Jako romantičtější vysvětlení se nabízí možnost, že má jít o jakýsi lupinovský kousek – je přeci stylové získat zápočty a zkoušky ze všech těch trestních práv a teorií sociálních patologií, a přitom (i potom) si dál vesele loupit. Poněkud skeptičtější vysvětlení by spočívalo v teorii, že studijní plány tuzemských právnických fakult jsou tak nenáročné, že notoricky přitahují nejen studenty, kteří fakultu zvládnou s jednou rukou na uchu půllitru, ale též ty, kdož mají jednu ruku stále na rukojeti pistole, případně klávesnici mobilního telefonu, podle toho na jakém stupni hierarchie se ten který student-camorrista právě nachází.

Konečně, třetí teorie může vycházet z předpokladu, že právnické fakulty jsou disproporcionálně zasaženy pouze poptávkou typu (a), zatímco poptávka typu (b) je uspokojována i na řadě jiných studijních oborů. Uvidíme, zda zprávy z našich lžiuniverzit třetího věku tuto teorii podpoří, či nikoli.

(Čtvrtou teorii, podle níž gangsteři ve skutečnosti nebaží po titulech, ale po vzdělání, s jehož pomocí by mohli páchat opravdu sofistikovanou trestnou činnost, jsem zavrhl jako neschůdnou - jako laický pozorovatel bych v tuzemsku příklady tohoto druhy spočítal na prstech jedné ruky, a jelikož bych byl rád, aby mi ta ruka zůstala, dělat to nebudu).

Agenda pro další výzkum

Pro další výzkum výše nastíněných problémů navrhuji následující teze a témata:

(i)        předpokládám, že studenty, poptávající vysokoškolský titul, spíše než vysokoškolské vzdělání, lze spíše najít mezi těmi, kdo se ke studiu zapsali po plus/mínus 10ti a více letech od ukončení střední školy. Nemám pochybnosti o tom, že drtivá většina více či méně čerstvých maturantů, zapsaných na našich právnických fakultách, ve skutečnosti studium zahájila se záměrem získat právnické vzdělání, jehož dokladem, nikoli náhražkou, je magisterský titul. (Jak daleko od splnění tohoto záměru se v okamžiku promoce nacházeli je již otázkou, která se mnohem více než strany poptávky týká strany nabídky);

(ii)       předpokládám dále, že mezi studenty, vybranými podle kritéria (i), bude produktivní zaostřit zkoumání zejména na osoby, jež jsou již delší dobu aktivní v politice. To ostatně tuzemské noviny již měsíc velmi plodně dělají. Tito studenti totiž zvláště zřetelně signalizovali, že o společenský status, včetně statutu hmotného, se nehodlají ucházet na trzích soukromých, mrzutě trvajících na jistém meritu, jež v řadě oborů moderní ekonomiky silně koreluje s předpoklady k vysokoškolskému studiu, ale na trzích politických, kde se k úspěchu vyžadují úplně jiné předpoklady;

(iii)      shodně s úřadujícím děkanem plzeňské fakulty Jiřím Pospíšilem předpokládám, že řádově více neregulérností, než v magisterském studiu, bude možno odhalit v tzv. rigorózním řízení – tj. postupu, kterým lze od roku 1998 po dokončení magisterského studia v oboru právo opět získat titul JUDr. Tato česko-slovenská (a pokud vím ještě maďarská) anomálie totiž umožňuje absolventu magisterského studia ozdobit se ve střední Evropě tak žádaným titulem „doktor“, který ovšem s vědeckou hodností doktora, jak je ve společenských vědách chápána, nemá nic společného (viz M. Skovajsa, Velkovýroba malodoktorů po Česku, LN, 24.10.2009, s. 24 - http://www.lidovky.cz/velkovyroba-malodoktoru-v-cesku-d4d-/ln_noviny.asp?c=A091024_000104_ln_noviny_sko&klic=233916&mes=091024_0 );

(iv)      bez ohledu na čerstvě zveřejněné pochybnosti nového děkana FSV UK o některých na této fakultě udělených vědeckých hodnostech Ph.D. předpokládám, že mezi studenty, vytříděnými k bližšímu rozboru podle kritéria (i) a (ii), byla poptávka po této vědecké hodnosti minimální. Jednak proto, že obecné povědomí o ní je u nás stále velmi nízké, čemuž odpovídá i nízká úroveň prestiže s ní spojené. Především však pro to, že po znovuzavedení našich „malých“ českých „doktorátů“ je poměr mezi výkonem, který je třeba k dosažení vědecké hodnosti Ph.D. standardně vyvinout, a přidanou hodnotou získanou za toto úsilí, zcela neadekvátní;

(v)       za bližší zkoumání by nicméně nepochybně stálo procento akademicky nepracujících nositelů magisterského právnického titulu, kteří zahájili (potažmo dokončili) postgraduální doktorské studium v letech 1991 až 1998, kdy „malé doktoráty“ nebylo možno získat, v porovnání s tímž procentem v období po roce 1998, kdy byly „malé doktoráty“ znovu uzákoněny. Mou pracovní hypotézou je, že v období do roku 1998 bylo toto procento v porovnání s jinými evropskými zeměmi mimořádně vysoké, zatímco v období po roce 1998 kleslo na evropský průměr. (Jako jistá kontrolní proměnná může v porovnání působit Německo, jehož populace trpí podobnou „doktorskou mánií“, jako Česko, požadavky pro získání doktorského titulu (tj. skutečného, velkého doktorátu) v něm však jsou myslím neporovnatelně přísnější, než tomu bylo u nás v devadesátých letech);

(vi)      a konečně, za mimořádně zajímavý výzkumný projekt bych považoval nalezení a prostudování disertačních prací těch dlouhodobě politicky aktivních badatelů, kteří vědecké hodnosti Ph.D. dosáhli.

 

 

(Autor získal vědeckou hodnost Ph.D. v roce 2002 za disertační práci "Kuponová privatizace

a její vlivy na správu a financování českých akciových společností", Karolinum, Praha, 2005,

ISBN 80-246-1012-4, titul JUDr. v roce 2005 za rigorozní práci

"Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování",

Právní rozhledy 3/2004 a 4/2004).