Česká veřejnost si pomalu uvyká, že oči Evropy se upínají jejím směrem. Zájem Evropy vzplál již koncem minulého roku, kdy český Ústavní soud projednával první napadení Lisabonské smlouvy.  Zájem rostl díky českému předsednictví EU a nějakou dobu se zdálo, že vyvrcholil březnovou defenestrací jejího prvního českého předsedy. Pak jsme ale nabídli podařené drama s předčasnými volbami, trvalejším hitem se ale zdá účinkování prezidenta Václava Klause v lisabonské sáze. S jistou zlomyslností by šlo tvrdit, že evropské veřejnosti se kvalita české produkce zamlouvá, její zájem o místní dění roste. A Václav Klaus začíná být v evropských domovech možná stejně známým jménem, jako svého času jeho předchůdce. Těžko mu lze upřít talent a houževnatost.

 

Již nesčetněkrát zaznělo, že Václav Klaus nemá na domácí scéně konkurenta. Jako outsider se dokázal prosadit v Občanském fóru, v roce 2003 se pak nechat zvolit českým prezidentem. Z nevyzpytatelného Vladimíra Mečiara udělal svého oddaného spojence, což později zdárně zopakoval i se silnějšími oponenty, Milošem Zemanem a nyní i Jiřím Paroubkem. Samozřejmě nelze nevzpomenout, jak umně Klausova neviditelná ruka umetla cestu Topolánkově vládě z Hrzánského paláce.

 

Není pochyb, ze Václav Klaus porušil svůj slib daný poslancům a senátorům před svým znovuzvolením v roce 2008, že ve věci Lisabonské smlouvy bude respektovat politickou dohodu. Že prezidentovo slovo mělo být bráno se zdravou mírou skepse, ovšem mělo být zřejmé i těm, kteří pro něj ruku nakonec zvedli. Prezident celý svůj politický život dokládá, že je věrný především svému politickému zájmu. Václav Klaus 90. léta brojil proti snahám o právní ukotvení referenda, aby se jej dnes ve věci Lisabonské smlouvy dožadoval. Svému předchůdci předhazoval politický aktivismus (prezidentská veta, milosti, jmenování), aby svá ústavní práva, podobně jako Václav Havel, záhy plně využíval dle svého přesvědčení a potřeby. Díky Václavu Klausovi jsme také „věděli“, že úřednická vláda je špatné řešení ... aby právě takovému o nějakých deset let později s radostí pomáhal na svět. Ten seznam je delší.

 

Václava Klause je ovšem steží možné osočit z populismu. Veřejnému vkusu či politické objednávce jde málokdy na ruku, naopak se zdá, že si pozici solitéra užívá, a to i na mezinárodní scéně. Připomeňme hlasité pochyby o válce v Iráku, jinými kritizovaný neideologický přístup k Rusku, či spor o zažehnutí války v Gruzii. Opomenout samozřejme nelze debatu o Evropě a klimatu. Avšak skutečnost, že alespoň v některých kontroverzích čas dal Václavu Klausovi za pravdu (absence jaderného arsenálu v Iráku, pragmatický příklon nové americké administrativy k Rusku, zpráva EU o vypuknutí války v Gruzii), nejen znevěrohodnila část jeho kritiků, ale nepochybně také posílila Klausovu averzi vůči nim. Lapidárně podáno, je mnoho indicií se domnívat, že Václav Klaus komplexem méněcennosti vůči zahraničí netrpí, naopak.

 

Zdá se být zřejmé, že Václav Klaus má málo důvodů něco měnit na tom, jak svou poslední partii o ratifikaci Lisabonské smlouvy rozehrál. Prozatímní odmítání EU otevřít ratifikační proces prezidentovi vyhovuje stejně dobře, ne-li více, jako případná snaha vyjít mu vstříc. Za dané konstelace orgány EU pravděpodobně vyvinou tlak na slabší článek, českou úřednickou vládu, aby si se svým „vnitřním” problémem nějak poradila. Její možnosti i odhodlání jsou ovšem silně omezené. Ústavní žaloba na prezidenta, s níž vláda jeden čas koketovala, nemá valné vyhlídky na úspěch, na to je paragraf 63, odstavec b) naší ústavy příliš jednoznačný („ prezident ... sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“).

 

Změna ústavy se také nejeví proveditelná, na to má prezident solidní podporu u svých nových přátel v ČSSD jako i starých přátel v KSČM a nemalé části ODS, nota bene je-li jeho odmítání podepřeno argumenty stran možnosti prolomení Benešových dekretů. Ostatně bylo by nemalou ironií přepisovat ústavu kvůli schválení mezinárodní smlouvy, jejíž zastánci argumentují, že je plně v souladu s českým ústavním pořádkem. Je možné, že tlak ze strany EU přiměje zejména ČSSD k hledání jiného řešení ... a to může izolované české vládě nabídnout i sám prezident. Nabízí se úvaha, že ten bude ochoten směnit své odmítání podpisu pod Smlouvu za vyhlášení referenda o jejím osudu. České, politicky slabé vládě tak nabídne cestu ze situace, s kterou si sama neumí poradit, pro sebe pak získá příležitost svůj osamělý boj proměnit v lidové tažení, v němž si věří. EU by tak nemusela čekat na britské volby, aby věděla, že je zle.

 

Je těžké odhadnout, kam vývoj kolem ratifikace Lisabonské smlouvy dospěje, dnes snad ovšem nikdo nepochybuje, že s Václavem Klausem je třeba počítat. V úřadu českého prezidenta mu zbývají více než tři roky, to je déle, než je EU ochotna čekat. I proto lze tvrdit, že Václav Klaus nemá důvod ztrácet nervy.