Samozřejmě, paralela mezi Václavem Klause a Charlesem de Gaullem nemůže být institucionálně přesná, postavení českého a francouzského prezidenta v systému je rozdílné. V osobnostní a ideové rovině se ale lecčeho můžeme dopátrat. Rozdíly mezi nimi se ale nakonec ukáží jako zásadní.

De Gaulle přistupoval k evropské integraci skepticky. Vyvrcholením jeho aktivity byl zákaz daný jeho ministrům účastnit se zasedání Evropské rady a neumožnit tak Společenství přijímat rozhodnutí. Politika prázdné židle ohrozila Společenství na životě a de Gaulle dosáhl svého, schválení tzv. Lucemburského kompromisu, který každé zemi zaručuje právo veta v případě, že by rozhodnutí ovlivnilo její, blíže nespecifikované, životní zájmy.

De Gaulle tak ukázal neofunkcionalistům, že jejich teorie tzv. spillover (přelévání) není všemocná, a že přílišná integrace nemusí působit jen ve směru k další integraci, ale také odpudivě. Přesně to dokazuje i Václav Klaus.

De Gaulle měl jasnou představu o místě Francie ve světě, stejně jako má jistě i Václav Klaus o České republice, a díky tomu mohl stát nad zájmovými skupinami a komerčními zájmy. Oba státníci zosobňují národní opozici vůči technokratické integraci. Národní stát pro ně představuje nezpochybnitelného aktéra mezinárodních vztahů s jasnou legitimitou. Jedině národní stát dokáže hájit a prosazovat národní zájmy, které se samozřejmě liší. Žádné společenství tuto funkci nedokáže nahradit.

De Gaulle, stejně jako Klaus dnes, využíval historických témat s národním aspektem, která ve společnosti dokázala vyvolat diskuzi (Suez, Benešovy dekrety). De Gaulle nehodlal asistovat při dělení světa na dva bloky a i proto se podílel na projektu sjednocené Evropy. Jeho představou bylo společenství suverénních národních států. Václav Klaus také podporuje ekonomickou spolupráci suverénních států, politické integraci se ale zuby nehty brání. De Gaullova zahraniční politika byla založena na mnohovektornosti. Nejen spoluprací se Západem bude Francie živa. De Gaulle hledal partnery i na Východě, včetně Číny a SSSR. Stejně tak Václav Klaus, který například dnes odjel do Moskvy.

Rozdíl mezi oběma státníky je ale přesto značný. Nic z výše zmíněného z Klause de Gaulla neudělá. De Gaulle měl odvahu vyhlásit, na duben 1969, i když mandát měl až do roku 1973, referendum o regionální a senátní reformě a spojil s ním důvěru ke své osobě. Referendum prohrál a odstoupil. Dokáže to samé i Václav Klaus? Pokud nedotáhne věci kolem Lisabonské smlouvy do konce, nezvládne jasně a konkrétně artikulovat své požadavky a bude se dále schovávat za Benešovy dekrety, stane se jen de Gaullovou demoverzí.

De Gaulle uměl odejít a doufám, že se to podaří i Václavu Klausovi.