Někdo může tvrdit, že bylo chybou, když prezident Klaus pověřil sjednáním Lisabonské smlouvy Mirka Topolánka. Jenže Topolánek byl premiér a odjížděl do Bruselu s jasným odhodláním: „Veto jsme připraveni použít ...pokud by se ukázalo, že budou jednotlivým státům umožněny exkluzivní, trvalé výjimky, neboli-tzv. opt outs z unijních politik. Jsme toho názoru, že možnost získávat trvalé výjimky mají mít buď všichni, nebo nikdo.“ Den na to si Velká Británie a Polsko dojednaly trvalý opt-out z jurisdikce Evropského soudního dvora pokud jde o Chartu práv EU, Česká republika nic – a nic nevetovala. „Neměli bychom na to sílu,“ komentoval později Topolánek, proč on nevyjednal to samé, co Poláci.

Smlouvu pak premiér obhajoval v parlamentu 17.2.2009 velmi váhavě: „Ratifikací Lisabonské smlouvy se přichází v některých otázkách o právo veta a zároveň se od roku 2017  posiluje hlasovací váha velkých zemí. To je nepříjemné.. ... ta smlouva pro mě je horší než ta smlouva minulá.... ale pokud bychom Lisabonskou smlouvu odmítli, tak to samozřejmě něco vyvolá v Evropě. Nevím přesně co, možná pozdvižení, možná něco víc.“

Klausova podmínka

Opakované irské referendum, které Lisabonskou smlouvu vzkřísilo, vedlo prezidenta Klause, aby do ratifikačního procesu vstoupil.

Prezident Václav Klaus, který podle Ústavy České republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, stanovil 9.10.2009 ve svém prohlášení k ratifikaci Lisabonské smlouvy podmínku: „Před ratifikací si Česká republika musí alespoň dodatečně vyjednat obdobnou výjimku [jakou si během dojednávání Lisabonské smlouvy vyjednaly Velká Británie a Polsko].“

Premiér Fischer si možná myslí, že by se mohla Česká republika spokojit s podobným ujištěním evropských premiérů, jaké si dojednali Irové před svým druhým referendem. To těžko. Irové nezískali právně závazný dokument ratifikovaný ostatními státy, dostali jen prázdný příslib premiérů.

Britské a polské záruky

Velká Británie a Polsko si vyjednaly přímo jako součást Lisabonské smlouvy Protokol o uplatňování Charty základních práv EU na Polsko a Velkou Británii, jasně stanovící, že tzv. Charta základních práv a svobod EU se nebude vztahovat na Polsko a Velkou Británii.

V protokolu se praví:

„1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.

2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“

Velkou Británii a Polsko vedly k prosazení těchto záruk obavy z extenzívního výkladu práv Evropským soudním dvorem v Lucemburku, do jehož jurisdikce by po aplikaci Lisabonské smlouvy výklad základních práv patřil.

Mohou sudetští Němci žádat majetek?

České obavy z Charty práv EU se točí hlavně kolem možného prolomení tzv. Benešových dekretů.

Selský rozum říká, že retroaktivní uplatňování Charty je nesmyslné a že se proto není třeba obávat toho, že by Evropský soudní dvůr zvracel rozsudky českých soudů a přiznával sudetským Němcům náhrady za zabavený majetek. Ale u soudců člověk nikdy neví – a po Lisabonské smlouvě by byl Evropský soudní dvůr nejvyšší instancí.

Mladá fronta se ptala 13.10.2009 právníků, jestli hrozí přiznávání náhrad sudetským Němcům. Advokát Jaroslav Čapek uvedl: „Sudetští Němci v rámci konfiskačního procesu ztratili majetek dávno, nechápu, jak by jej nyní mohli žádat zpátky“. Jenže jde o onoho Jaroslava Čapka, který neúspěšně pro pana Ulricha Kinskeho žádal za zabavený majetek náhradu škody ve výši 40 miliard korun – a nedostal je, protože Ulrich Kinsky neměl české občanství. Těžko lze pochybovat o tom, že by pan Čapek a pan Kisnky využili po ratifikaci Lisabonské smlouvy možnosti odvolat se k Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku. „Zakazuje se jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“, říká Charta.

Česká republika nemá záruky

Česká republika měla během sjednávání smlouvy vážné obavy z extenzivní aplikace Charty, zejména pokud jde o uplatňování majetkových nároků odsunutých Němců. Česká delegace vedená premiérem Mirkem Topolánkem připojila k závěrečnému aktu Deklaraci č. 53, v níž praví: „Česká republika připomíná, že ustanovení Listiny základních práv Evropské unie jsou určena orgánům a institucím Evropské unie v souladu se zásadou subsidiarity a rozdělením pravomocí mezi Evropskou unií a jejími členskými státy, ...zdůrazňuje, že její ustanovení jsou určena členským státům pouze tehdy, pokud provádějí právo Unie, a nikoli tehdy, když přijímají nebo provádějí vnitrostátní právo nezávisle na právu Unie.“ Na rozdíl od Polska a Británie se ale Topolánek spokojil s jednostrannou – pro ostatní právně nezávaznou – deklarací, která neprošla ratifikací v zemích, které ratifikovaly Lisabonskou smlouvu.

Obavy pak vyjádřila i Sněmovna, když přijala s hlasováním o Lisabonské smlouvě usnesení, že „ustanovení Listiny základních práv Evropské unie jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie a dále členským státům výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie“ a že „právní status, který je přiznáván Listině základních práv Evropské unie, proto bez jakýchkoli pochybností zajišťuje, že tato nemůže působit retroaktivně a zpochybnit tak právní a majetkové vztahy vyplývající z československého zákonodárství, zejména z let 1940 až 1946, jakož ani dosavadní judikaturu evropských a vnitrostátních soudů, které tyto právní a majetkové otázky řeší.“ Toto usnesení podpořilo 185 poslanců, nikdo nebyl proti (včetně Paroubka, Topolánka..). Stejně jako deklarace k Závěrečném aktu tak i toto usnesení Sněmovny je pouze jednostranným prohlášením České republiky, které není závazné ani pro ostatní státy EU ani pro Evropský soudní dvůr.

Záruku dá jen dodatková smlouva

Těžko lze předpokládat, že by se prezident Klaus spokojil s jakýmsi prohlášením Rady EU o tom, že všichni věří, že se na Českou republiku nebude Charta práv EU vztahovat. To co potřebujeme, je právně závazný dokument ratifikovaný všemi smluvními stranami.

Pokud ostatní země chtějí uvést Lisabonskou smlouvu v platnost, musí prezidentu Klausovi vyhovět. Pokud by potom prezident smlouvu podepsal, byla by Česká republika chráněna alespoň před tím, aby Evropský soudní dvůr dotvářel českou legislativu a přiznával odškodnění sudetským Němcům z našich daní. Nebyla by ale chráněna před ostatními negativy Lisabonské smlouvy.

Petr Mach je předsedou Svobodných a bývalým poradcem prezidenta.