Odvolit...
Někdy koncem sedmdesátých let se v naší vlasti také konaly jedny volby, o kterých se říkalo, že je to jedno. Zúčastnil jsem se jich výměnou za razítko na výjezdní doložku - řekli mi to MNV Klánovice celkem jasně: Nejdřív si, soudruhu, odvolte, pak můžete žádat o potvrzení! Bylo mi tenkrát líto nechat propadnout devizový příslib čítající celých 168 dolarů na 14 dní, tak jsem si řekl, že k těm volbám zajdu.
Asi pět soudruhů a soudružek sedělo kolem stolu a mile se na mě usmívali. Když jsem však s hlasovacími lístky poodešel za plentu, úsměvy pohasly. Viděl jsem to, protože plenta byla stejná jako latrína na vojně, člověku koukaly nohy od kolen dolů, ramena i hlava. Ale stejně jsem za ni s bušícím srdcem vstoupil a škrtal a škrtal. Ještě jsem zdaleka nebyl hotov, když mě jedna ze zachmuřených soudružských tváří oslovila: "Tohle jsme si, soudruhu, nedomluvili!"
Byla to pravda, nedomluvili jsme si nic. Byl jsem sice kvůli své první cestě do kapitalismu připraven k různým kompromisům, jenže to oni naštěstí nevěděli, a tak ode mne žádné další nikdo nevyžadoval. Chtěli jen účast, já jsem se podvolil a dobrovolně odvolil. Příslib mi nepropadl a já jsem v sedmadvaceti poprvé viděl svět.
Navolit...
Míval jsem za totality oddaného příznivce, který si všechna vystoupení nahrával na kazeťák a k mé slávě je pak pouštěl přátelům a příbuzným. Byl to úžasně milý a tichý kluk, pravý opak svého hřmotného otce, vášnivého vinaře a významného jihomoravského straníka. Tata myslím těžce nesl synovu vášeň pro pokleslý folk, ale držel se a klíčky od sklípku půjčoval. Jen jednou k ránu neodolal a pod záminkou, že za námi musí pořádně zamknout, přišel a mluvil synovi do duše:
"Co ty tak pořád tento folk, to ťa neuživí, a kariéru nerobíš, tož podívaj sa na své spolužáky - každý už je v tom SSM, aj funkce už si dělijá, a ty...!?"
"Ale tato, vždyť su taky členem..."
"Členem, členem! To ti bude málo, až budeš hledat zaměstnání na úrovni! Co tam v té škole, proč ty nemožeš byť aspoň předseda svazu? Já u nás v podniku už desátý rok vedu partaj, a můj kluk toto..."
"Tato, ale předseda, to není jen tak, přece... to by ňa museli vybrat...!"
"Ále, vybrat, vybrat - tož kývni a já ťa nechám navolit!"
Odvolit a navolit nejsou pěkná slovesa. Předpony z nich dělají výrazy pro zbytečnost, formalitu nebo dokonce pro předem dohodnutou hru. Tenkrát stejně jako dnes.
Jiří Dědeček
