Nepřísluší mi, abych se zabýval významem Lisabonské smlouvy. Stejně si myslím, že laik ji jen těžko může pochopit. A jsem přesvědčen, že obyčejní lidé jsou pak jen odkázáni na lobbing zastánců či odpůrců, což názorně ukázal vývoj v Irsku.

V našem „království“ je tomu ale jinak. Lidé se v referendu vyjádřit nemohli, tak rozhodují ti nejpovolanější – jen co je pravda. To co předvádí v poslední době prezident Klaus je ukázkou těžké „antidiplomacie“. Ratifikace smlouvy již probíhá nějaký ten pátek a sám Klaus na konci minulého roku prohlašoval, že i přes svoje výhrady k EU smlouvu blokovat nebude. Smlouvu pak zkoumal Ústavní soud a nenašel nic protiústavního, po velkých debatách schválila Poslanecká sněmovna i Senát. Všichni mysleli, že podpis prezidenta je jen formalita, když to všechno bylo tak pečlivě přezkoumáno. Ukazuje se, že nebyla. Je totiž doba, kdy Václav Klaus může opět upozornit na svoje ideje. A příležitost umí uchopit vždy pevně za pačesy. Není lichotivé sám rozhodovat o osudu stovek miliónů Evropanů?

 

Velký politik s velkou chybou

 

Václav Klaus je bezesporu velkým politikem, ale podle mého názoru jeho zásadní chybou, která již několikrát zabrzdila jeho rozlet, je jeho sebestřednost. A ta hraje iracionální roli i teď. Racionální argumenty pro i proti větší evropské integraci byly několikrát českými politiky přetřeseny. Každý soudný ať si vybere. Co je jisté: Lisabonská smlouva není diktátem EU, protože také naše diplomacie se podílela na jejím vytváření. Je pravda, že smlouva „omezuje“ pravomoci státní správy, ale o principu Přednosti práva společenství jsme věděli ještě před vstupem do unie. Není fér, když prezident vytahuje skutečnosti na konci ratifikačního procesu, o kterých druzí otevřeně jednali hned na začátku. Vždyť při podpisu „Lisabonu“ v roce 2007, byl Klaus již dávno ve funkci.

Je docela možné, že prezident smlouvu brzy podepíše. Možná ne. Bylo by dobré se ze situace poučit. Česká republika může při svých možnostech získat silné postavení v Evropě, přestane-li se chovat jako malé dítě, které jednou chce ono a podruhé zas něco jiného. Je nutné se chovat konstruktivně, což jsme ukázali v prvních měsících našeho předsednictví a získali tím alespoň na chvíli respekt. Ale nám je možná lépe na evropské periferii. Je tam klid, nemáme žádnou zodpovědnost, a když to bude podezřelé, tak to raději opět zablokujeme.