Přesto je dnešek výjimečný. Čeká nás návštěva Azry, nejizolovanějšího okresu provincie Lógar. Cesta po zemi do hor u hranic s Pákistánem připomíná spíše koryto řeky než silnici, využíváme proto možnosti přepravy dvěma vrtulníky. Cílem je prozkoumat, jak můžeme místním lidem pomoci v rámci našich rekonstrukčních projektů. Každý z týmu má přitom na starost konkrétní oblast - školství, zemědělství, bezpečnost, máme s sebou i veterináře. Mým úkolem je zjistit, jaká je v Azře situace v oblasti médií - odkud lidé získávají informace, popřípadě zda již slyšeli o českém rekonstrukčním týmu. V plánu je i setkání s místní šúrou, tedy radou starších, která v komunitě tvoří důležitá rozhodnutí. Kromě toho s sebou ale vezeme i tunu a půl těžký náklad solárních panelů pro místní porodnici.
Krátce po poledni nasedáme v neprůstřelných vestách a přilbách do terénních džípů, přejíždíme na východní část základny a po hodinovém čekání nasedáme do amerických chinooků. Přestože cesta trvá slabou půlhodinu, nelze se odtrhnout od okénka. Krajina se mění každou chvíli - od vyprahlé pustiny kolem základny, přes pečlivě ohraničená zelená políčka, až po zasněžené čtyřtisícovky. Už při přistání jsou vidět sbíhající se davy zvědavých Azeřanů. Chvíli mi trvá, než si všimnu, že okolí je neprodyšně zabezpečené českými vojáky. Po vyložení panelů se zdravíme s místními a putujeme na policejní stanici. Dospělí i děti působí ještě přívětivěji, než je v Afghánistánu běžné. Možná je to izolací od ostatního světa, možná souladem s přírodou, na níž jsou zcela závislí.
Zatímco jedna skupina nás civilních odborníků jde předat solární panely do porodnice, veterinář a zemědělci zkoumají podmínky místních farmářů. Všechny samozřejmě doprovází vojáci a tlumočníci. Se stavařem Michalem navštěvujeme místní školu, cestou se ptám na své "mediální" otázky. Výsledek není překvapivý: Většina lidí poslouchá rozhlas, protože na televizi nejsou peníze ani elektřina, noviny se sem nedostanou. Přestože v celé provincii je několik rádií, tady se dají naladit jen ty celoafghánské. Zcela nejoblíbenější je přitom rádio Azadi, tedy Svobodná Evropa, která pro Afghánistán vysílá z Prahy.
Místní škola splňuje afghánské standardy: Dvanáct tříd už nestačí, takže venku stojí dva potrhané stany s logem UNICEF. Děti se v nich - stejně jako ve třídách - musí učit na zemi, jinak by se sem nevešly. Budova je zralá na rekonstrukci, v okolí jich je ale prý dalších několik, jež by potřebovaly opravu ještě víc.
Na školním dvorku se bavíme s Abdulem, místním učitelem angličtiny. Jeho vyprávění potvrzuje izolovanost horského údolí a závislost na vlastních zdrojích: Do centra Lógaru je to daleko, potraviny je tudíž často výhodnější vozit z Pákistánu. V okolí je navíc několik vodních elektráren, které hlavně v době tání sněhu zajišťují přísun energie (i proto se naše solární panely setkávají s vděkem).
Po chvíli se přesouváme do ředitelny, popíjíme čaj a pozorně nasloucháme, co místní trápí. Řeč přichází i na bezpečnost a tak se dozvídáme, že v Azře rozhodně Tálibán není vítán, naopak do ostatních částí Lógaru prý raději nemáme jezdit. Znovu se nám tak připomíná afghánská tradice - mezi různými kmeny i celými částmi země panuje často ostrá rivalita a není zcela jasné, kdo má pravdu.
Jarní slunce nad Azrou pomalu zapadá. Před branou školy čeká znovu hlouček zvědavců. Kolem místní lékárny (malý dřevěný domeček s nápisem "pharmacy") a dalších obchůdků se vracíme na policejní stanici. Času máme dost, protože setkání s azerskou radou starších se odkládá na pozítří. Pak už následuje jen loučení s vojáky, kteří zůstanou ještě několik dní, a let nad večerním Lógarem domů. Že se cesta povedla, potvrzují i naši tlumočníci: „To nebyl snad ani Lógar. Právě jsme se vrátili z jiného světa," líčí nadšeně.
Článek vyšel v týdeníku Respekt.
