Na první pohled by se mohlo zdát, že se nám obrození lidovci pochlapili a ujali se obrany naši vlasti před rozpínavým cizorodým islámem. Křesťané a v otázkách kulturně-civilizačních konzervativně smýšlející lidé nyní vědí, komu mají dát v blížících se volbách svůj hlas. Jak by to bylo hezké, kdyby svět, v němž žijeme, byl takto pohádkově přehledný. Realita je bohužel o poznání komplikovanější.

Stavba mešity přeci nestojí na počátku celého problému, ale až na jeho samotném konci. Kdyby u nás nenarůstal počet věřících muslimů, nevznikl by ani problém se stavbou mešit. Pravidelné čtenáře mého blogu asi nemusím složitě přesvědčovat o tom, že nejsem příznivcem islámu. Přestože v některých aspektech islám respektuje přirozený mravní řád, v jiných jej pro změnu pervertuje. A i v těch oblastech, v nichž je islám blízký křesťanskému pohledu na život, nepřináší zpravidla mnoho dobrého. Proto se neztotožňuji s těmi konzervativními křesťany, spatřujícími v islámu možného spojence proti mentálně i mocensky etablované libertinsko-postmoderní hydře.

Přesto mne lidovecký boj proti brněnské mešitě nechává chladným. Soupeření s islámem je třeba vést na úplně jiných rovinách než na rovině municipálně byrokratické. A zde lidovci, a samozřejmě nejen oni, už dávno kapitulovali. Životní styl hédonisticky zaměřených  postkřesťanů se mimo jiné vyznačuje i tím, že není schopen přinášet oběti. V praktickém životě se to projevuje i v odmítání hojnějšího potomstva, neboť výchova dětí vyžaduje oběť doslova každodenní. Přednost dostává kariéra, každoroční pláže, nezávazné střídání partnerů. A aby se předešlo nechtěným dětem, je tu po ruce legální potrat.

Zde by se lidovci mohli bránit. Mají ve svém programu ochranu života od početí po přirozenou smrt, neměl bych je tedy peskovat za to, že je v českých potratnicích v průměru denně zabito okolo 70 dětí. A to nepočítám, neboť to ani spočítat nelze, počet mrtvých dětí v důsledku rozšířeného užívání abortivní "antikoncepce". Paměť mi však ještě slouží a tak vím, jak lidovecké vedení bránilo bývalému poslanci Jiřímu Karasovi v účinnějším postupu proti liberální potratové praxi. Po Karasově odchodu to byl shodou okolností David Macek, angažující se v boji proti brněnské mešitě, kdo opět zvedl téma potratů. Jeho postoj se mi však nejevil jako věrohodný, neboť jej účelově narouboval na kampaň proti zvolení Václava Klause prezidentem České republiky. A přitom mu nečinilo sebemenší potíže podporovat Jana Švejnara, jehož postoj k potratům byl jednoznačně liberální. Však se to také D. Mackovi vymstilo. Dezorientovaná média jej začala prezentovat jako nástupce Jiřího Karase, což jej v konečném důsledku vedlo k tomu, že se od názorů J. Karase distancoval. V té souvislosti dal za vzor mladé rakouské lidovce, kteří na předvolebních shromážděních rozdávají přítomné mládeži kondomy…

A jsme zase u toho. Společnost, jež se nechá zotročit antikoncepční mentalitou, pilulkou či prcgumou, nemá budoucnost. Zestárne, ztratí vitalitu, pohled dopředu i nad horizont nitrosvětských starostí a nezvratně zahyne.

A aby ta agónie netrvala příliš dlouho, k rychlejšímu zániku postkřesťanských struktur přispěje i lidovci bezvýhradně podporovaný proces evropské integrace, znamenající ztrátu účinné kontroly nad imigrační a azylovou politikou. V rámci europeistické „klauzule solidarity“, o jejíž účinnosti jsme se mohli přesvědčit v souvislosti se zavedením kanadských víz, se od České republiky očekává, že na svoje území přijme větší počet imigrantů z cizích kultur (většinou se jedná o země s většinovým islámským obyvatelstvem), aby nedocházelo k jednostrannému zatěžování evropských přímořských států.

Cyril Svoboda, David Macek a celé současné vedení KDU-ČSL nesou přímou politickou odpovědnost za to, že Česká republika pozbyla značnou část (a v případě přijetí Lisabonské smlouvy se tato ztráta ještě zvýrazní) svých předchozích pravomocí, včetně možnosti účinně ovlivňovat demografické složení českého státu.

Jejich odpor proti stavbě druhé brněnské mešity je v této souvislosti pouhým tragikomickým plácnutím do vody.