Úspěch je relativní pojem. Jedno anglosaské přísloví praví, že co je pro jednoho nebem, je pro druhého peklem, a tak je to i s měřítky úspěchu lidského snažení. Nepochybuji například o tom, že řada politiků se považuje za úspěšné, ačkoli jiní dospělí příslušníci téhož národa by se při pouhém pomyšlení na podobné účinkování raději hanbou propadli.

Existuje zkrátka řada naprosto odlišných a přesto zcela legitimních životních strategií (již v tomto triviálním tvrzení je samozřejmě zabudován nevyslovený a u nás bohužel netriviální předpoklad toho, že žijeme ve svobodné společnosti). Strategie maximalizace příjmů, jde-li o příjmy legální, mezi ně nepochybně patří. Co ovšem legitimní není je způsob, jakým se v tuzemsku o finančním úspěchu a jeho zdanění diskutuje. Manipulativních zkreslení, která jsou v této debatě ze všech stran používána, je celá řada.

Zaprvé, abych parafrázoval slova Jiřího Paroubka (Kdo vlastně vede hon na úspěšné?, HN 24.7.2009), nemohu zkrátka přijmout tezi o tom, že lidé s hrubým měsíčním příjmem kolem 100 tisíc korun jsou finančně úspěšní, resp. - řekněme to na plná ústa - bohatí. Je sice dobře, že magická hranice "bohatosti" už ani podle ČSSD neleží na 30ti, 50ti nebo třeba 75ti tisících hrubého příjmu měsíčně, kulaté číslo 100 tisíc je však jako taková hranice, potřebujeme-li ji tedy k něčemu, neméně absurdní.

Pro srovnání, v roce 2006 (což je poslední rok, za který Eurostat uvádí kompletní údaje - viz http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/product_details/dataset?p_product_code=TPS00175) činil průměrný hrubý měsíční příjem v průmyslu a službách v zemích evropské patnáctky (přepočteno kursem 25 Kč/Euro) 75 tisíc korun, v zemích evropské pětadvacítky pak 70 tisíc korun. Ve dvě hodiny jízdy vzdáleném Německu (resp. jeho starých zemích) to bylo například 88 tisíc korun. Zdůrazňuji, že se jedná o průměrný, nikoli špičkový příjem. Jistě, údaje o průměru v nových - řekneme-li to na plná ústa - chudých členských zemích by byly významně nižší, to ale není podstatné. Podstatné je, že ten, kdo dnes v Čechách sleduje životní strategii maximalizace příjmů, soutěží a musí být poměřován s těmi, kdo tak činí na společném evropském trhu, ne s těmi, kdo buďto zvolili jiné strategie, nebo nemají na vybranou. Při tomto pohledu je člověk, který v ČR vydělává plus mínus 100 tisíc korun hrubého měsíčně zoufale neúspěšný - z evropského poměru je jeho příjem jen lehce nadprůměrný. Úpravou pomocí parity kupní síly bychom sice jeho egu trochu ulevili, ale ne zas natolik, aby ho to kvalifikovalo jako bohatého. Hovořit tedy o zdanění osob s příjmy této výše jako o zdanění "bohatých" nebo o zdanění "milionářů" je zcela nelegitimní - trochu mi to připomíná návrh, zavést podobně definovanou milionářskou daň v Itálii před přechodem z liry na Euro.

Za druhé, když už jsme u těch skutečně bohatých (ponechám na každém, jakou definici použije, s výše uvedenou příjmovou skupinou však nemají společného nic, snad kromě čekání v dopravních zácpách), ti platí všude na světě daň z příjmu v podstatě dobrovolně a pokud se tak rozhodnou, pak v sazbě, kterou si daňovým plánováním sami stanoví. Hovořit tedy o zdanění osobních příjmů bohatých je také nelegitimní, a to i kdyby ten, kdo toto slovo používá, měl na mysli ty skutečně bohaté.

Za třetí, ještě před zavedením současné rovné daně (tj. ve zdaňovacím období 2007) činily příjmy z daně z příjmu fyzických osob méně než pouhou desetinu příjmů státního rozpočtu (viz http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/6E0049909F/$File/0001080606.xls ).

Za čtvrté, fiskální přínos zvýšení daňové sazby daně z příjmů pro pásmo nad 100 tisíc korun brutto bude zanedbatelný.

Za páté, předpokládám, že všichni účastníci diskuse jsou si výše zmíněného vědomi, vycházejí však toho, že to neplatí o jejich posluchačích.

Na co z toho všeho usuzuji?

Předně, myslím, že zrušení daňové progrese bylo politicky obrovských nesmyslem - ODS na něj vyplýtvala spoustu "střelného" prachu, který jí pak chyběl třeba v reformě zdravotnictví či důchodů. Jednak proto, že v zemi, kde lidé mají stále největší radost ze sousedovy chcíplé kozy, bodla do vosího hnízda, a za druhé proto, že již tak dost nešťastná myšlenka byla definitivně rozmělněna typickým českým "přilháváním" při realizaci - ať již šlo o zavedení superhrubé mzdy nebo razantní zvýšení pojistného pro živnostníky.

Za další, odhaduji, že znovuzavedení daňové progrese nebude žádnou katastrofou. Skutečným problémem tuzemského daňového systému až do loňských změn nebyla výše daňových sazeb, ale obscénní nezastropované sociální a zdravotní "pojištění", které v důsledku znamenalo, že tato země zdaňovala práci lidí, kteří na evropském trhu soutěží vysokou přidanou hodnotou a nikoli nízkou jednotkovou mzdou, efektivní daňovou sazbou přesahující 60 procent. Pokud však stínový ministr financí Sobotka nelže jako Ferenc Gyurcsány "ráno, v poledne i večer", dostane pracovní trh a s ním celá ekonomika v těchto sektorech jen mírnou ránu do vazu zvýšením (již tak vysokých) stropů, nikoli smrtící úder jejich zrušením (viz Euro, 7.7. 2009 - http://i-news.cssd.cz/dokumenty/s1806/a5654.html ).

Bude-li tedy mít znovuzavedení daňové progrese nějaký znatelný vliv, pak ten, že může významně zesílit stres, kterému jsou lidé v jí zasažené příjmové kategorii v důsledku hospodářské krize již tak vystaveni, a tím dále oslabit jejich individuální chuť spotřebovávat a investovat. To se mimo jiné projeví v poklesu výběru nepřímých daní, zmíněný psychologický efekt a jeho projevy v sektoru obchodu a služeb však budou myslím podstatně destruktivnější, než efekt fiskální.

Konečně, všechno výše uvedené mne vede k úvaze, zda bychom daň z příjmu fyzických osob neměli zrušit úplně.

Bohatí ji platí jen, pokud se jim chce. U státních zaměstnanců jde jen o přepisování čísel tam a zpět. Velká část obyvatelstva žádnou daň z příjmu neplatí vůbec. A ta zbývající část obyvatelstva se ve stále zkracujících se periodách stává obětí běsů na obou stranách politického spektra, což komplikuje její finanční plánování a ohrožuje ji to chorobami souvisejícími s vysokým tlakem.

Výpadek příjmů státního rozpočtu by do určité míry nepochybně kompenzovalo zvýšení výběru nepřímých daní na transakcích, jimiž by lidé dodatečné příjmy zužitkovali a korporačních daní z dodatečného zisku, který by vznikl na straně zaměstnavatelů.

Především by však populistům a demagogům všech barev zmizela z rukou jedna nebezpečná hračka - a to přeci stojí za všechny peníze.