Na začátku všeho byl strach z deflace, strach z déja vu Velké hospodářské krize třicátých let minulého století. A tak vedle záchranných akcí v bankovním sektoru připravila americká vláda mamutí rozpočtovou injekci.

Americký balíček na podporu ekonomiky v hodnotě necelých 800 miliard dolarů byl zapotřebí, aby soukromý sektor v době extrémního šoku uvěřil, že ho nečeká fatální výpadek poptávky.

Nové prášky

Situace se ale od té doby stabilizovala, podnikatelské nálady a akciové trhy se odrazily ode dna. Politikům přesto stále nedá spát do nebe rostoucí nezaměstnanost. Bílý dům původně navrhl současný balíček s předpokladem, že nezaměstnanost zastaví svůj nárůst na osmi procentech. Ta ale dál neomylně míří k deseti procentům.

Mnozí renomovaní američtí ekonomové a investoři včetně Warrena Buffetta proto v posledních dnech volají po druhé vlně stimulů. I když jejich argumenty mohou znít lákavě, byla by chyba je uposlechnout. Nemocnému pacientovi také lékaři zbrkle neordinují nové a nové prášky, aniž by počkali, zda zaberou ty původní. Z 800 miliard dolarů byla prozatím utracena pouhá stovka. Navíc se dosud neprojevily přímé výdaje státu, ale jen různé formy daňových úlev. Ty se podepsaly na rychlejším růstu příjmů Američanů, ale nedokázaly rozpohybovat jejich spotřebu.

Zdravé šetření

Není ani příliš divu - americké domácnosti jsou předlužené a bojí se o práci. Je jen zdravé a správné, když se snaží spořit. Více než daňové úlevy mohou zabrat přímé nákupy a investice státu. Ty se ale rozjedou až na přelomu let 2009 a 2010. Do té doby je na jakékoliv hodnocení první stimulační injekce příliš brzy.

Dosavadní efekt amerického záchranného balíku byl převážně psychologický. Mnoho soukromých firem by bez vidiny státního zásahu nezačalo s obnovováním zlikvidovaných zásob. Americké domácnosti by bez nových peněz na účtech asi šláply na ekonomickou brzdu daleko masivněji. Proto bylo přijetí prvního fiskálního stimulu správné.

Na druhé straně by ale bylo krajně nevhodné lít nové peníze do ekonomiky, která se podle všeho zřejmě již rozjíždí. Bílý dům bude navíc v budoucnu muset hodně přemýšlet nad tím, jak půjčené peníze splatí.

Zabránit kolapsu

Navíc v době oživení mohou nové výdaje státu nakonec napáchat více škody než užitku. Už nefungují jako nutná záplata výpadku soukromých výdajů, ale naopak mohou se soukromými výdaji a investicemi nezdravě soutěžit o omezené zdroje úspor.

Nedostatek volných úspor a strach z inflace může snadno a rychle vytlačit vzhůru cenu, za kterou si stát bude půjčovat. Automaticky dráž si pak budou půjčovat všichni, protože všude na světě dostává nejvýhodnější podmínky právě stát.

Takový vývoj by ovšem podkopal opatrně se rozjíždějící ekonomické oživení. Úkolem státu je pouze zabránit fatálnímu kolapsu ekonomiky, ale pak by měl nechat pacienta, aby se postavil na vlastní nohy. I když to může bolet a nezaměstnanost bude nějaký čas k nezastavení, konečným výsledkem bude silnější a zdravější ekonomika.

Psáno pro E15