V závěru karlovarského festivalu se bilancuje. Na festival jezdím pravidelně už pátý rok, a tak vím, že poslední dny patří pokaždé horečnému spekulování (a toužebnému vyhlížení závěrečného ceremoniálu, které kolotoč ranní projekce - psaní textu - telefonování s editorem ohledně pražské uzávěrky - polední projekce - psaní textu - telefonování s webem ohledně blogu - tiskovka - psaní textu - večerní projekce  - už definitivně ukončí). Nejinak tomu bylo i letos. Odhady a tipy, kdo si odnese Křišťálový globus, žádá pražská redakce i čtenáři, ze strany vedení festivalu zaznívají horké odhady, kdo je letos tím pravým.

Krátce před koncem přehlídky jsem příkladně nabírala rozhovor s dlouholetou uměleckou šéfkou festivalu Evou Zaoralovou (najdete jej v aktuálních pondělních novinách). Ta mi sdělila, že jejím tajným tipem na vítěze je polské drama o mladistvém prostitutovi nazvané Sviňky, ruský Vlček a dánský Potlesk.

Zaradovala jsem se - odhady Evy Zaoralové vyjdou obvykle  přesně do puntíku. Není divu. Málokdo filmům v Česku rozumí tak, jako tato žena, která do Cannes jezdí pravidelně od roku 1969, léta šéfovala časopis Film a doba, tyká si s Carlosem Saurou i Gillesem Jacobem a i ve svých šestasedmdesáti letech po celý rok objíždí zahraniční festivaly, aby to nejlepší z nich uvedla v červenci ve Varech.

Letos se ale trefila se jen zčásti. Dánka Paprika Steen získala cenu za herecký výkon (zcela po zásluze, její role herečky-alkoholičky, která bojuje o malé syny, je strhující) , polský film Sviňky obdržel  "pouze" uznání poroty. Většinu hlavních cen získal letos belgicko-kanadský film o vztahu maniodepresivního otce a syna, nazvaný Anděl u moře.

Opět se tak uzkázalo, že rozhodnutí poroty není dvakrát předvídatelné. A je to dobře. Člověka zvyklého karlovarským poměrům to nijak nepřekvapuje, spíše to potěší. Překvapení se totiž vítá. Anděl u moře nepatřil k mým absolutním favoritům, ruský Vlček ale rovněž ne. Snad proto, že téma drastických dětských zážitků nepatří k mým nejoblíbenějším: fandila jsem Potlesku,  a také nenápadné, byť originální italské muzkálové komedii Za všechno může Jidáš, kterou natočili ve skutečné věznici v Turíně na biblické pašijové motivy.

Kdyby všechno na festivalu vyšlo podle očekávání a (místy pofiderních) spekulací blogerů a kritiků, byla by to trochu nuda. Je skvělé, že není. Karlovy Vary jsou hlavně filmovým svátkem, kde má člověk možnost shlédnout i ty snímky, které se do běžné distribuce či na běžná dvd nedostanou ani omylem. A ano, jistě - pokud jste novinář, dostanete se nejen na většinu filmů, které toužíte vidět, ale také do bezprostřední blízkosti Antonia Banderase nebo Johna Malkoviche, kterému máte možnost osobně říct, že ho jako Valmonta prostě milujete.

To ale není to hlavní. I ten prostý fakt, že jinak zcela letargovaní teenageři si po probdělé noci přivstanou na sedmou ranní, aby se ze stanového městečka včas dopravili před pokladny hotelu Thermal a uchvátili lístky na vytoužený film, nebo hodiny bivakují před kinem, aby pět minut před začátkem filmu obsadili poslední volná místa, je přece okouzlující. "Je vidět, že ve Varech je film na prvním místě," pochvaloval si letos John Malkovich. A měl pravdu. Karlovy Vary člověka baví. Pokud tedy není těžce pracující lobbista. Tak zase za rok, přátelé.