Zdá se, že i kdybych psal o HDP Mongolska či kvalitě portugalských pláží, najde se vždy dostatečný počet diskutérů na mém blogu, kteří mi budou spílat za inkvizici, kruciáty či jiné domnělé zločiny Církve. To jistě stojí za zamyšlení. Nepatřím mezi příliš zdatné internetové šmejdily, ale nevzpomínám si, že bych na podobně útočné příspěvky narážel v souvislosti s jakýmkoli jiným světonázorem. Zvláště vezmu-li v potaz stupňující se množství příspěvků (i osobních e-mailů), v nichž autoři projevují lítost nad mými dětmi, urážejí moji manželku nebo vyzývají redakci blogů iHNed, aby mi bylo další publikování znemožněno. Zdá se, že míra bigotní nenávisti ke katolické církvi je mezi našinci stále dosti vysoká, jakkoli si uvědomuji, že internetoví diskutéři nejsou reprezentativní složkou české společnosti.

Osobně jsem toho názoru, že nepřátelský poměr k Církvi má více příčin. Nebudu zde vyjmenovávat všechny, nýbrž se zmíním jen o třech. Tou první příčinou je obecně rozšířená nevzdělanost v otázkách historických, kulturních, filosofických i teologických. Rozhovor s řadovým Čechem, formovaným školami a sdělovacími prostředky, na jakékoli náboženské téma, vyžaduje značnou míru trpělivosti. V takových případech je někdy lépe uposlechnout Kristova slova z evangelia sv. Matouše „nedávejte svaté věci psům, ani neházejte své perly před svině, aby snad je nepošlapaly a pak se neobrátily a vás neroztrhaly“.

Druhou příčinou je podvědomé tušení, že křesťanství je pravdivé. A protože klade na člověka zvýšené mravní nároky, stává se terčem nelítostných útoků. Je přeci mnohem pohodlnější utvářet si svůj život zcela po svém, být tím posledním arbitrem dobra a zla, než se sklonit před autoritou Osoby, od níž pochází nejen naše existence, ale i všechna další dobra, jež lidský život přináší.

Třetí příčinou jsou pak skutečná provinění církevních představitelů i řadových katolíků. Každý z nás je ve větší či menší míře hříšníkem. Dopouští-li se křesťan špatných skutků, zvláště pak, když jich upřímně nelituje, je pro nevěřící zdrojem pohoršení. Je nepopiratelné, že jak v minulosti tak i dnes se mnozí církevní představitelé dopustili a dopouštějí činů, jimiž škodí Církvi a jejímu dobrému jménu. Totéž platí pro ostatní věřící, křesťanské vládce v minulosti či dnešní křesťanské politiky. Ve jménu Církve bylo jistě vykonáno všeliké bezpráví, jakkoli se jeho výčet i povaha nekryjí s představami předsudečné liberálně-komunistické dějepravy. Proto jsem nucen doznat, že někteří katoličtí apologeti (naštěstí jich mnoho není), jenž tvrdí, že dějiny Církve jsou bez poskvrny, se dopouštějí, jakkoli jsou vedeni dobrým úmyslem bránit Církev před pomluvami jejích nepřátel, více škody než užitku.

 

Existuje však vyvážená katolická apologetika a té bych rád dal v tomto letním čase na svém blogu prostor. První příspěvek na toto téma je recenzního žánru. Prof. RNDr. PhDr. Evžen Kindler, CSc napsal pro dvouměsíčník Te Deum úvahu o knize Thomase E. Woodse Jak katolická církev budovala západní civilizaci.

Pokud se větší část diskuse opět zvrhne v šíření nenávisti vůči Církvi a křesťanům, požádám redakci blogu o její zrušení. Pevně doufám, že k tomu nakonec nedojde. Všem upřímným zájemcům o toto téma, ať už k němu přistupují z různých světonázorových pozic, přeji pěkné léto a příjemné čtení.

 

 

Jak katolická církev budovala západní civilizaci

Evžen Kindler

Svatý Tomáš Akvinský napsal, že pravda je shoda poznání se skutečností. Pravdivý výrok je výrok, jehož obsah je shodný se skutečností. Kdybychom chtěli považovat za pravdu to, co se běžně říká a píše o dějinném významu katolické církve, museli bychom definici pravdivého výroku změnit ve smyslu „jeho obsah je shodný s tím, co se stále omílá, ať už ve školách, v médiích či jinde“. Ale ani to nestačí. Pamatuji se, že když jsem na počátku šedesátých let přednášel na Karlově univerzitě matematickou logiku a zabrousil jsem stručně i do výkladu jejích historických kořenů, uvedl jsem středověk tím, že jsem vybídl studenty, aby si procvičili svou schopnost logické kritiky porovnáním dvou výroků o evropském středověku, které si pamatovali ze střední školy a případně z kursů marxismu (ty byly tehdy na všech vysokých školách povinné): první výrok zněl: „Středověk byl temný, protože naprosto ignoroval plody antické vzdělanosti – těch využila až renesance“; a druhý tvrdil, že: „Středověk byl temný, protože vůbec nevyvíjel vlastní myšlení a vše přebíral z antiky, vlastní myšlení rozvinula až renesance.“ Dnes lze sice tu a tam slyšet – i na veřejnosti – nějakou konkrétní informaci, která je alespoň s jedním nebo spíše s oběma výroky ve sporu a je pravdivá ve smyslu definice pravdy podle sv. Tomáše, avšak přesto jsou všeobecně rozšířeny a hlásány – občas dokonce i těmi, kdo vystupují jako mluvčí katolické církve – názory, které vyhovují té druhé výše naznačené definici „pravdivého“ výroku (přičemž analyzovat a požadovat jejich konzistentnost je zcela zbytečné).

Mnozí jiní katolíci mají sice názory více realistické, avšak zůstávají stranou, jednak proto, že sebe samy skromně hodnotí jako neprofesionály a očekávají, že se k věci vyjádří informovaní badatelé, a jednak proto, že počítají s tím, že mocnými naší společnosti budou názory odporující té druhé výše naznačené definici „pravdy“ hned v počátku utlumeny a izolovány. V této situaci působí jako blesk pravdy (v pojetí sv. Tomáše) z čistého nebe kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci, kterou napsal anglicky roku 2005 Thomas E. Woods, Jr., a kterou v českém překladu Michaely a Václava Freiových vydalo v roce 2008 vydavatelství Res claritatis jako svou třetí publikaci. Je napsána opravdu profesionálně (k tomu se dostaneme později) a vyšla přesto, že téměř každá její věta vyvrací to, co se běžně o katolické církvi tvrdí. Kniha má 206 stran formátu A5 a je rozděleno do jedenácti kapitol, k nimž je ještě nutno přičíst závěr, poznámky k jednotlivým kapitolám, rejstřík a doporučující předmluvu od královéhradeckého biskupa Mons. Dominika Duky OP.

Lidí, kteří o pozitivním přínosu katolické církve evropské civilizaci mají zkreslené – vesměs negativní – informace, je dnes mnoho a bylo by možno se domnívat, že právě jim je kniha v první řadě určena. Tato domněnka je ovšem dostatečně ohrožena známým faktem, že mnozí takoví lidé mají proti poučení odpor, a už jen titul knihy je nejen odradí od četby, ale i dovede k nepříčetnému vzdoru. Podobné zkušenosti mohou vést ke konstatování, že je třeba být autorovi i překladatelům vděčný i kvůli nějakému tomu zlomku procenta lidí zmíněného druhu, kteří se jednak titulem knihy nenechají odradit a jednak si ji přečtou s upřímnou snahou se nechat poučit.

To je hluboká pravda, avšak dopad knihy může být mnohem širší a hlubší. Kdo si váží toho, jak katolická církev ovlivnila západní civilizaci, obvykle ví o jejím konkrétním přínosu v oblastech jemu jistým způsobem blízkých, zatímco o mnoha jiných oblastech to o ní spíše tuší, vycházeje z pouhých – často náhodně získaných – zlomkových informací a jejich zobecnění na základě jakéhosi zcela obecného pozitivního předpokládání o vztahu těchto informací k ostatním rysům příslušné oblasti (například, když má někdo svým zájmem blízko k dějinám raného středověku a zná tak mnoho konkrétních fakt o přínosu katolické církve v této době, asi nebude schopen dostatečně odborně obhájit dejme tomu to, jak podstatně přispěla o několik století později katolická církev rozvoji geologie, i když to v principu připouští). A kniha může říci mnoho i takovému čtenáři. Pro první dojem stačí jen projít v obsahu knihy názvy kapitol, počínaje od třetí z nich:

Jak mniši zachránili civilizaci

Církev a univerzita

Církev a věda

Umění, architektura a Církev

Původ mezinárodního práva

Církev a ekonomie

Jak katolická charita změnila svět

Církev a západní zákonodárství

Církev a západní morálka

Lze předpokládat, že už jen výčet těchto devíti názvů rozšíří obzory snad každého nezaujatého čtenáře. Například v diskusích o geocentrickém názoru na svět, o vývojových hypotézách nebo o teorii relativity vyplují někdy na povrch informace o kladném přínosu katolické církve přírodním vědám, ale je mimo horizont diskutujících i těch, kdo diskusi sledují, že (nebo přinejmenším zda) by mohl existovat významný vztah mezi katolickou církví, jejím učením a její činností v minulosti na jedné straně a dejme tomu ekonomií na straně druhé. Nebo – jiný příklad – na středověkou katolickou charitu se občas v dobrém i veřejně vzpomene, avšak daleko za horizontem i příležitostí pro tyto vzpomínky zůstává například otázka (a k ní pak odpověď), jaký byl přínos katolické církve západnímu zákonodárství.

Těch devět kapitol je však vytištěno na 144 stránkách, tedy na jednu kapitolu připadá v průměru šestnáct stránek. A na těch šestnácti stránkách lze sdělit mnoho. Největší význam publikace spočívá v tom, že obsahuje nesmírně velký výčet konkrétních příkladů z historie, a to nejen ze středověku, kdy církev měla na vývoj evropské civilizace největší vliv, ale i z posledních staletí starověku a z novověku. Uveďme dva příklady.

Že cisterciáci byli – dnešní terminologií řečeno – inženýři vodních staveb, kteří odvodňovali bažiny, regulovali vodní toky a aplikovali vodní energii, je známo a jen ignorant to odmítá nebo znevažuje. Daleko méně je známá jejich praxe v metalurgii železa a jejich vliv na její rozvoj. Archeologové však objevili u ruin jednoho anglického cisterciáckého kláštera zrušeného Jindřichem VIII. něco, co svědčí – cituji doslova – „o stupni technologického důmyslu, který ukazuje až k průmyslové revoluci 18. století“. Jsou to zbytky strusky, která svým složením ukazuje na technologii srovnatelnou s výrobou železa v moderních vysokých pecích. Autor uzavírá, že „nebýt potlačení anglických klášterů lakotným Jindřichem VIII., možná by byli mniši odstartovali průmyslovou éru a s ní spojenou explozi bohatství, populační explozi a zvýšení délky lidského života. Takto jsme si na ně museli počkat 250 let.“

Mikuláš Oresme, který žil přibližně ve stejné době jako císař Karel IV., je poněkud znám fyzikům a astronomům. Vzhledem k tomu, na co v jejich a jim příbuzných oborech přišel, by měl být znám více, ale v recenzované knize se dovídáme, že se angažoval i v ekonomii, že jeho Pojednání o původu, povaze, zákonitostech a změnách peněz bývá popisováno samotnými ekonomy jako „mezník ve vědě o penězích“, jako pojednání, které „stanovilo standardy, jež nebyly překonány po řadu století a jež v určitém ohledu nebyly překonány vůbec“ a že byl dokonce nazván „otcem zakladatelem monetární ekonomie“. Mimo jiné objevil princip později zvaný Greshamovým zákonem, podle něhož účelově stanovená nerovnováha mezi dvěma měnami používanými v tomtéž státě vede k postupné likvidaci měny, jež je podhodnocena (Gresham žil dvě století po Oresmovi!).

Čtenář této recenze si snad umí představit, jak mnoho takových konkrétních příkladů je na uvedených 144 stránkách knihy. A ačkoliv pokrývají široké spektrum historie, vědy, techniky a řízení lidské společnosti, jsou tyto příklady formulovány tak, že jim rozumí i čtenář, který není v příslušné oblasti odborníkem.

Zbývá ještě několik poznámek k prvním dvěma kapitolám a k závěru. První dvě kapitoly jsou obecněji zaměřeny, jak už naznačují jejich názvy. První kapitola se jmenuje „Nepominutelná církev“ a autor v ní popisuje – stručně shrnuto – běžné názory na roli katolické církve v minulosti, příčiny jejich vzniku a důvody jejich nesprávnosti a nekonzistence. V této kapitole nejde však jen o pouhou rekapitulaci názorů, které známe ze školy, z médií a z „odborné“ literatury: autor upozorňuje i na omyly, které se vyskytují i v naprosto profesionálních hodnoceních a které sloužily (a slouží) k tomu, aby byl vyzdvižen přínos nekatolických, resp. protikatolických kruhů tam, kde jej ve skutečnosti realizovali katolíci.

Druhá kapitola, nazvaná „Světlo v temnotách“, pak probírá detailně průběh evropských dějin od stěhování národů. Je nutno upozornit, že například středověk je pro mnoho i vzdělanějších lidí v jejich myslích redukován – dejme tomu na středověk naší historie (a následkem toho je zanedbání přibližně čtyř předcházejících století, která významně poznamenala jižní a západní Evropu) nebo na pouhou dobu gotických katedrál, nebo dokonce na ranou renesanci. Pro takové osoby (ale nejen pro ně) představuje tato druhá kapitola bohatý zdroj informací, které rozšiřují poznání dějinného vývoje Evropy nejen v čase, ale i v „prostoru“.

Knihu zakončuje „Závěr“, nesoucí podtitul „Svět bez Boha“. Čtenář této recenze se snadno dovtípí, že zde jde o současnost a její vztah k Evropě budované katolickou církví, avšak v této části nejde o nějaké lamentování ve smyslu „jak je dnes ten svět zkažený“. Jedna z vět uprostřed tohoto Závěru uvedených zní: „Význam Církve pro západní civilizaci je – paradoxně – leckdy jasnější tam, kde její vliv vymizel.“ Opravdu, v Závěru jde v první řadě o jistou rekapitulaci toho, co vlastnila a nabízela minulá „Evropa s Bohem“ (a s katolickou církví), rekapitulaci ve smyslu, co Evropa nemá a nemůže nabídnout, když svou katolickou tradici odmítla a odmítá. A výklad vychází z toho, že světem bez Boha není jen dnešní Evropa, nýbrž že vznikal postupně v podobě novověké Evropy, v níž byl Bůh odmítán – ve všech svých aspektech, nebo alespoň v některých – počínaje reformací, přes osvícenství, romantický subjektivismus, německý Kulturkampf a italský antiklerikalismus až – zatím – k vyvrcholením veřejného bezbožectví ve dvacátém století.

Autor, sám politolog, zaměřil knihu, jako by ji psal historik (byť se širokým rozhledem), avšak – jak je z knihy patrné – zůstal poctivě u tohoto oboru a nesnažil se ani v nejmenším být futurologem. Tím pádem vyznívá jeho hodnocení moderní doby negativně a čtenář, který se snaží vidět v dnešní situaci pozitivní trendy, nemusí se vším, co se píše v Závěru, plně souhlasit. Autor k tomu někdy přispívá vlastní opatrnou formulací, k čemuž mu zřejmě přispěla logika a gramatika jazyka originálu (angličtiny), od myšlení založeného na češtině někdy odlišná (zejména v případě určitého a neurčitého členu). Tak lze např. na str. 174 pozorovat negativní hodnocení atonální hudby Arnolda Schönberga a „chaotických“ rytmů v hudbě Igora Stravinského, a pak větu: „Pokud jde o degeneraci architektury, je zřejmá i u budov, jež byly vystavěny jako katolické kostely.“ Není jasné, zda autor měl na mysli všechny nové katolické kostely, nebo jen některé. Je pravda, že některé nové kostely jsou příšerné (např. podzemní bazilika v Lurdech nebo ještě mnohem ohavnější kostel při autostrádě u německého Rastattu), ale existují kostely (např. v německém františkánském poutním místě Neviges a jiné od téhož architekta Gottfrieda Böhma nebo chrám sv. Johanky z Arku v Rouenu na místě, kde byla upálena), o jejichž kvalitě (nejen obecně umělecké, ale i liturgické) lze sotva pochybovat.

Tato jakási dichotomie pro moderní architekturu nebo uvedená poznámka o moderní hudbě může podnítit čtenáře k úvahám, co (a případně zda vůbec něco) z informací v knize prezentovaných mu může napovědět, jaký lze očekávat budoucí vývoj. V případě hudby existuje zvlášť markantní podnět, a to francouzský skladatel Olivier Messiaen, jehož přínos pro hudbu, jak z hlediska jejího vývoje, tak z hlediska jejího vztahu ke katolické víře, jako by překlenul všechnu dekadenci umění za několik posledních století. Jak už jsme poznamenali, autor knihy nepřekračuje meze strohé historické faktografie, takže čtenářům k právě naznačeným úvahám nic neříká. Po přečtení celé publikace a pak i po získání celkového obrazu historie vztahů mezi katolickou církví a Evropou od posledních století starověku se vtírá myšlenka, že analogií mezi dobou, kdy se hroutila předkřesťanská římská civilizace, a dobou dnešní je příliš mnoho, než abychom odmítli tušení, že před dnešním katolíkem je v jistém smyslu podobná budoucnost jako před starověkým křesťanem a s ní i podobná historická povinnost – zachovat v nových a zdaleka ne příznivých podmínkách to, co západní civilizace od katolické církve získala. Olivier Messiaen a jiní hodnotní moderní umělci ukazují, jak může tento proces probíhat – opravdový umělec ve světě bez Boha je osamocen a v obtížné situaci, avšak právě tím je horní mez otevřenosti pro tvorbu génia mnohem vyšší než v civilizaci, jejíž řád svým katolickým bohatstvím byl (a snad i ve vzdálené budoucnosti znovu bude) příznivý životu, a potažmo i umění. A toto očekávání neplatí jen o hudbě, ale i o jiných druzích umění (viz např. „svět bez Boha“ tolik šokující přínos filmu o Kristově utrpení od Mela Gibsona, týkající se druhu umění, pro který nemáme v historii žádný vzor), a dokonce nejen o umění. Např. ve vědě (zejména v té exaktní – ve fyzice, astronomii a informatice) se už dnes začíná projevovat snaha – mnohdy provázená ústrky, nepochopením a odmítáním – vrátit se k myšlení vlastnímu vrcholným antickým a středověkým katolickým filosofům, ukazující ve zcela novém světle přírodu, společnost, poznání i bytí.

Když se tato recenze zastavila u fenoménu hudby, stojí za to upozornit čtenáře, že šestá kapitola knihy sice nese ve svém názvu slovo umění, avšak zabývá se jen uměním výtvarným. Umění múzická jsou v knize zastoupena jen literaturou, které jsou nepřímo věnovány jiné kapitoly. Hudbě je kromě výše zmíněné negativní zmínky věnována jen jediná věta týkající se pojednání De Musica svatého Augustina (v němž ovšem termín Musica nereprezentuje ani tak hudbu, jako obecně rytmus a vztahuje se tedy spíše k poezii), i když s katolickou církví je úzce spojen vznik a vývoj vícehlasé hudby, tedy hudby, které je do oblastí světa, kde není katolická tradice, importována jako integrální složka kultury v novověku (např. v tradičně pravoslavných zemích), nebo dokonce až v minulém století. O divadelním umění není v knize nic, přestože katolická církev v tomto ohledu dala západní civilizaci mnoho. Je ovšem pravda, že kdyby měla kniha důsledně popisovat všechny faktory toho, jak katolická církev budovala západní civilizaci, musela by mít ne dvě stovky, nýbrž nejméně půl tisíce stran a ztratila by svou schopnost snažit se oslovit široký počet možných čtenářů. Z předchozího textu této recenze je snad zřejmé, že i takto má kniha schopnost každého o něčem novém poučit.

Publikace je cenná i tím, že na konci nabízí osmnáct stran „Poznámek“, kde v každé je citována odborná literatura, většinou od anglicky píšících autorů. Čtenáři jsou tak zpraveni o existenci autorů a děl, o nichž se u nás většinou neví, a méně důvěřivý čtenář tím dostává možnost ověřit si správnost z knihy získané informace v díle příslušného specialisty.