Pokud pacient přežije klinickou smrt, ještě nemá automaticky vyhráno. Může se potýkat s dlouhodobými následky. Podobné zmrtvýchvstání zažila na začátku roku světová ekonomika. I když se začíná víc a víc skloňovat slovo oživení, nevracíme se automaticky do světa před krizí nabarveného narůžovo.

V předkrizové době jela světová ekonomika na neutuchajícím spotřebním apetitu amerických (a několika dalších) spotřebitelů. Ten se pěkně potkal s přebytkem čínských, arabských a vybraných evropských úspor. Americký spotřebitel je dnes ale obtěžkán dluhy a narůstající nezaměstnaností a prakticky mu nezbývá nic jiného než více spořit. Kdo jeho poptávku v budoucnosti vykompenzuje? Že by mělo jít o spořivější část kontinentální Evropy (Německo) a ještě spořivější Asiaty (Čína), není žádným tajemstvím.

Pomůže Čína?

Zapomíná se ale na to, že tato strukturální změna v růstu ještě může hodně bolet. Současné výrobní kapacity se totiž orientují na poptávku v anglosaském světě. Ne vždy mohou být jednoduše a rychle přeorientovány do jiných koutů světa. Navíc i kdyby to šlo, nemusí poptávka těchto ,,nových" trhů nakonec stačit, aby dorovnala americký výpadek.

Čínská spotřeba tvoří svým objemem jen pětinu spotřeby americké a navíc, soudě podle čínského maloobchodu, stále roste pomaleji než před krizí. Nemůže tak v dohledné době zalepit díru po předkrizových tříprocentních růstech americké spotřeby. I kdyby nakonec čínská spotřeba akcelerovala, nemusí automaticky podpořit růst v jiných koutech světa. Čína dává poměrně jasně najevo, že chce v krizi chránit domácí trh pro domácí výrobce. Dnes americké vývozy do Číny tvoří pouze půl procenta amerického HDP. Největší světové ekonomice by přitom pomohl pouze jejich výrazný nárůst.

Spořiví Němci

Podobně jako Čína nevzbuzuje příliš nadějí ani Německo, druhý největší střádal posledních let. Německé domácnosti pokračují v předkrizovém spoření. Jejich útraty zůstávají hluboko pod maximem z roku 2001 a s postupující krizí stále klesají. Klesat budou asi i dál, protože prudké propady německé ekonomiky se zatím prakticky neprojevily v propouštění zaměstnanců, které je nakonec nevyhnutelné. Moc se nepředvedla ani německá vláda, která v hašení problémů a ve fiskálních stimulech výrazně zaostává za Čínou i USA.

Nejasnosti ohledně nové podoby světového růstu ale nejsou jediným problémem. Na stole leží i následky záchranných akcí. Nelze pustit z hlavy, že světové finanční instituce odepsaly 1,5 bilionu dolarů problematických aktiv. Tyto ztráty se z velké části přesunuly pod hlavičku vládního dluhu. Odpisy navíc zdaleka nemusejí být u konce a vlády dál zvyšují své dluhy výdajovými injekcemi, které mají léčit zamrznutí soukromého sektoru.

Daně, nebo inflace

MMF odhaduje, že finanční instituce po celém světě ještě budou muset odepsat 3,5 bilionu dolarů a vládní dluh v důsledku krize celkově naroste o devět bilionů během tří let. Cesta veřejného sektoru z této masivní dluhové expanze je v zásadě dvojí - vyšší daňová zátěž, nebo monetizace dluhu a inflace. Ani jedno hospodářskému růstu příliš neprospívá.

I když tedy shodně s mnoha ekonomy registruji, že se světová ekonomika dostala z ,,ohrožení života", čeká nás ještě dlouhé období rekonvalescence spojené s mnoha problémy.

Psáno pro E15