Nový konzervativní komentátor, kterého si drží levicově liberální New York Timesy (spolu s Davidem Brooksem; nedávný experiment s Williamem Kristolem se patrně neosvědčil), Ross Douthat uvažuje nad popularitou veleblbin od Dana Browna – nejnověji byl podle nich vyroben film Andělé a démoni. Ale prodat jich celosvětové 100 milionů kousků, a to i ve velmi zbožné Americe?

Dan Brown není spisovatel, ale s psaním to myslí vážně. Sám říká, že napínavé zápletky dělá proto, aby usnadnil didaktický výklad, takže si čtenáři na konci ani neuvědomí, "kolik se toho během četby dozvěděli (how much they are learning along the way)". Jeho konkurenty nejsou spisovatelé, píše Douthat, nýbrž "ideologové jako Ayn Randová a duchovní guruové jako Eckhart Tolle a Deepak Chopra. Píše thrillery, ale prodává teologii." Není to zarputile ateistický bojovník, i když podle Douthata čerpá z protikatolických pomluv (slurs), které vymysleli v 19. století agresívní protestanti a ve 20. století novopohani (Wiccans). "Kdyby takto napadal judaismus nebo islám, žádný nakladatel by se ho myslím ani nedotkl." Je v něm naopak vášeň a náboženském zanícení: v knihách se pár vyvolených - ve filmu Tom Hanks a spol - dozvědí utajovanou spikleneckou pravdu (Ježíš měl děcka s Máří Magdalenou! teroristické spiknutí proti Vatikánu organizuje ultrakonzervativní kněz!), ale masa věřící dál tone v temnotách nevědomosti.

"V brownovském podání mají všechna vyznání - včetně římskokatolického - potenciál k tomu, aby z nich byla úžasná náboženství; zvlášť když se povzneseme nad představu, že by snad nějaké mohlo být pravdivé," píše Ross Douthat. Což podle něj dokonale odpovídá poptávce Američanů 21. století, mezi nimiž je nejnápadnějším novým trendem nikoli ostentativní ateismus nebo rostoucí fundamentalismus, ale povšechná "náboženskost", odpoutávaná od nároků některé konkrétní věroučné tradice. Těm Dan Brown nabízí "moderního Ježíše - sexy, světáckého, vzývajícího Bohyni - s ženou a dětičkami, s domkem na předměstí v Galileji a bez bludů o vlastním božství." Až na to, že se úspěch takového sdělení nedá oddělit od jeho nepoctivosti (dishonesty), "tajné historie" jsou od A do Z vylhané. Ztracená evangelia existují, ale žádné nedává takový maloměšťácky neškodný obraz Krista-light jako Dan Brown (naopak: spíš mnohem divočejší než zdrženliví Marek, Matouš, Lukáš a Jan).

Ross Douthat: "Milionům čtenářů pomáhají Brownovy romány zmírnit napětí mezi starobylým křesťanstvím a moderní americkou vírou. Ale to napětí nezmizí. Můžete mít Ježíše, nebo Dana Browna. Ne obojí."

* 

Pěkná infografika z posledního Economistu o střední a východní Evropě. (Pro neangličtináře: Euro members - členové eurozóny. Currency peg - země s pevným kurzem, v tomto případně fixovaným k euru. GDP = letošní předpověď HDP v meziročním srovnání. Current account balance = schodek platební bilance. Bleděmodré ratingy jsou podle Standard and Poor´s.)

Podstatné je, že Economist nad námi odvolal klatbu hned v první větě: "Díky kombinaci štěstí a správných rozhodnutí byla odvrácena ekonomická apokalypsa hrozící střední a východní Evropě." Ale někteří ještě budou mít šerednou kocovinu z divokých obchodních deficitů, půjčování v cizích měnách a bezstarostné rozpočtové politice (pozn. autora: nic z toho nevypadá na Českou republiku; o ní se v textu nepíše nic zajímavého, jen konstatování, že politickou krizi zvládla). V průměru MMF předpovídá propad HDP -4,9 %, Evropská banka pro obnovu a rozvoj -5,2 %. Economist chválí MMF, že odpustil Ukrajině původní požadavek na vyrovnání rozpočtu ještě v tomto roce (dovoluje schodek -4 % HDP; mimochodem, Lotyšsko bude mít letos schodek rozpočtu -7 % HDP, napřesrok -4 % HDP). Největší zneklidnění budí tři pobaltské země: Estonsko v prvním čtvrtletí vykázalo pokles ekonomiky -15,6 %, Lotyšsko -18 % a Litva -12,6 %. Tamní politici se snaží dostat pod kontrolu rozpočtu. Estonský premiér Andrus Ansip, který chce přijmout euro do roku 2011, kvůli tomu seškrtal veřejné výdaje o téměř 12 % a propustil pětinu lidí ze svého úřadu.

*

Bruselský zpravodaj Economistu Charlemagne byl na off-the-record večeři s vysoce postavenými bankéři a "eurokraty" a řeč byla o tom, co bude po této krizi. Nejvíc ho zaujal "bývalý špičkový činitel EU, nyní akademik": říkal, že bude velký tlak na ponechání nízkých úrokových sazeb co nejdéle. A zároveň že vyhrabávání z recese potrvá dlouho z pěti důvodů, které si Charlemagne rychle zaznamenal na rub jídelního lístku:

1. Finanční sektor se bude na růstu ekonomik podílet méně než v minulosti.

2. Praskly bubliny na realitním trhu, které v minulosti také přispívaly k růstu některých evropských zemí.

3. Postup globalizace se zpomalí. Dramatický nárůst exportu, jaký zaznamenávaly Německo nebo Čína při posledním boomu, už se nezopakuje.

4. Budou se platit vyšší daně.

5. V Evropě bude menší soutěž, což znamená menší růst.

Charlemagne: "Poslední bod se mi zdá klíčový - v příštích 12 měsících bude velký boj o princip volné, nezdeformované soutěže."

*

Wolfgang Munchau napsal ve Financial Times naprosto drtivou kritiku předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa pod titulkem Evropa je jako ryba - smrdí od hlavy. Cituje výrok bývalého kancléře Helmuta Schmidta z minulého měsíce: "Evropská centrální banka je dnes jediná dobře fungující evropská instituce." Co dělal Barroso? Jaké má plány? ptá se Munchau. "Podle mě patří pan Barroso mezi nejslabší předsedy Evropské komise všech dob, zbytečný (vain; též ješitný, ale Munchau zjevně mluví spíš o naprosté plonkovosti pana B.) chlapík bez politické kuráže. On a jeho příznivci vám řeknou, že jeho největším úspěchem je tvrdošíjné prosazování Lisabonské agendy, plánu na zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti EU." Barrosův další pětiletý mandát je prý nevyhnutelný, ostatně na něm podle Munchaua celou dobu pilně pracoval.

Zajímavé na tom je, že bruselský zpravodaj FT Tony Barber píše na svém blogu pravý opak: Barrosovi impotentní eurokritici skáčou zuřivostí. Barroso míří k druhém pětiletému období, "jeho nepřátelé a kritici by ho velmi rádi zastavili, ale zmůžou se jen na pískání a bučení zpoza postraní čáry jako zklamané děti". Barroso nemá protikandidáta, protože eurosocialisté se na žádném nedokázali shodnout (podle Barberova tipu by ještě nejpravděpodobnější kandidát mohl být Martin Schulz, šéf eurosocialistické frakce, ale ten si zatím jen myslí na vystřídání Güntera Verheugena). A protože Barroso si během posledních dvou let pilně zajišťoval podporu od Sarkozyho, Merkelové, Browna i Zapatera. Barber nicméně připouští, že "i některé těžké váhy v pro-barrosovském táboře neznějí zrovna nadšeně, když na ně tlačíte ohledně Barrosových schopností nebo konkrétních výsledků."