Propad evropského HDP byl pořádnou ledovou sprchou. Česko vykázalo nejhorší meziroční výsledek (minus 3,4 procenta) minimálně za posledních patnáct let. A to se mezi 27 zeměmi EU ještě zařadilo k premiantům.

Německo, největší ekonomika starého kontinentu a donedávna lokomotiva společného růstu, přitom spadlo skoro o sedm procent. Optimistické scénáře sice počítají v druhé polovině roku s odražením světové ekonomiky ode dna, špatnou zprávou pro Evropu ale je, že se tohoto oživení nemusí automaticky účastnit.

 

Jedním z problémů je relativně malá fiskální injekce z peněženek evropských vlád. Velké fiskální balíky sice nepomůžou v malých ekonomikách, na velkých trzích jsou ale klíčovou zbraní proti zhoubné deflaci. Zatímco USA relativně rychle schválily fiskální injekci, která se blíží bilionu dolarů (asi sedm procent HDP), Německo se zpožděním a skřípěním zubů přikleplo 80 miliard eur (asi 1,5 procenta HDP). Němci přitom v posledních letech patřili k největším spořivcům. Málokdo by si mohl dovolit podporu domácí poptávky více než oni.

 

Pozadu zůstává také Evropská centrální banka. V létě 2008, když byl americký Fed uprostřed masivního uvolňování měnových šroubů, ECB překvapivě přitvrdila a zvýšila sazby. Uvolňovací cyklus začala až na podzim 2008 a prakticky celou dobu pouze dorovnává očekávání trhů.

 

Další Achillovou patou Evropy může být finanční systém. Americké banky byly vcelku logicky více exponované vůči problémům amerického hypotečního trhu. Prostá ekonomická deprese ale může mít horší dopad v Evropě, kde mají banky celkově vyšší finanční páku - hospodaří totiž s menším kapitálem (8,9% v EU, 11,3% v USA) a vyšším podílem úvěrů ke vkladům (160% v EU, 100% v USA) než banky americké. MMF přitom odhaduje, že evropské banky kvůli depresi odepíší na úvěrech až 1,3 bilionu dolarů. To může vyvolat nové kolo honby po státním kapitálu.

 

Nelze také přehlédnout jeden do očí bijící paradox. Zatímco v USA šestiprocentní propad ekonomiky roztáčí masivní propouštění a nezaměstnanost se za rok vyšplhala z pěti k devíti procentům, v Německu jako by se nechumelilo. Tamní ekonomika při srovnatelném ukazateli (anualizovaný mezikvartální pokles) padá o 14 procent, nezaměstnanost ale přitom vzrostla jen nepatrně ze 7,6 na 8,3 procenta. Pomalejší propouštění má, pravda, krátkodobé výhody - zmírňuje dopad na domácí spotřebu a na státní kasu. Dlouhodobě ale naopak vítězí státy s flexibilním trhem práce - rychleji v nich proběhne bolestivá, ale nutná restrukturalizace. Ta je hnacím motorem růstu produktivity práce a zaměstnavatelé tam pak raději a rychleji začnou vytvářet nová pracovní místa. S tím ale měla západní Evropa vždy problém.

Komentář byl psán pro E15