Tak se nám zase pěkně rozjela diskuze o důchodovém systému. Stárneme a důchodový systém se prý brzy zhroutí. Takový letitý evergreen. Exministr Kalousek sice nestraší zhroucením, ale tvrdí, že budoucím důchodcům systém nezaručí 40% průměrné mzdy, ale že budou pobírat méně. Zřejmě proto, aby pobírali více, tak protikrizově prosadili on a jeho experti ( rozuměj lobisté z NERVu) snížení příspěvků do důchodového systému firmám. To důchodce připraví o 18 miliard. Jak to pomůže firmám v krizi, když zaplatí za své zaměstnance o pár korun sociálního pojištění méně to snad ví jen exministr sám nebo pámbů. Firmy mají tisíc jiných způsobů, jak snížit mzdové náklady, respektive hrubou mzdu a tím také příspěvek na sociální zabezpečení. Takže výpadek pojištění na důchodovém účtu způsobený propouštěním, snižováním mezd, omezováním pracovní doby, škrtáním prémií a odměn a dalšími běžnými instrumenty podnikatele bude ještě prohlouben dalšími 18 miliardami slevy. Jediným výsledkem tohoto pseudoopatření tak budou ohromné byrokratické transakční náklady a zmatky v účetnictví firem. To co menší firmy ušetří, spolknou z větší části jejich neproduktivní výdaje za účetní služby. Významně to uleví pouze kolosům typu Škodovky nebo ČEZ.

 

            Celý ekonomický fór je skryt v tom, že mezigenerační solidarita průběžného důchodového pojištění je příjmem státního rozpočtu. Laikům uniká rozdíl mezi důchodovým účtem a důchodovou pojišťovnou. Protože je důchodový účet dlouhodobě v přebytku, tak ten přebytek pan ministr financí jednoduše znárodňuje. Vybrané pojistné důchodcům nedává a rozfrncá ho na něco jiného. Pokus zřídit důchodovou pojišťovnu a vyjmout systém ze státního rozpočtu udělala naposledy Špidlova vláda. Ani jemu to neprošlo a nikdo další to ani nezkusil.

 

            Přes veškeré strašení a oblbování exministrem práce a exministrem financí je průběžný důchodový systém jednoduchý a blbuvzdorný. Je to matematicky tak jednoduché, že by to   mohl i ministr pochopit. Prostě co se od pracujících nedůchodců vybere, to se starobním důchodcům rozdělí. Ten systém se nemůže zhroutit z jednoduchého důvodu. Dá se bilancovat třemi jednoduchými způsoby. Buď se více vybere, nebo méně rozdá nebo se změní poměr mezi nedůchodci a důchodci. Při prodlužování věku dožití se posunuje hranice odchodu do důchodu. Tak se mění počty těch co přispívají a počty těch co čerpají. Tato parametrická změna prošla parlamentem už dvakrát a systém se tak dá dlouhodobě bilancovat. Navíc má stát v rukou ohromný nástroj jak podporovat nikoliv kvantitu, ale kvalitu práce. Skutečně podporovat vzdělání, vědu a výzkum. A tím konkurenceschopnost země, vyšší mzdy zaměstnanců a vyšší sociální pojištění. Studená progrese se tomu říká. To o čem všichni politici mluví, ale nikdo to nedělá.

 

            Na stáří se ten, kdo má ze svých příjmů investiční přebytky může zajišťovat každý sám a vůbec není důvod, aby se do toho stát pletl. Každý si může schovat peníze do slamníku, ponechat je na účtech v bankách, investovat do zlata, nemovitostí, pozemků nebo cenných papírů. Stát jenom nesmí dovolit, aby ti bohatší ze systému vyskakovali, protože se jim to zdá nespravedlivé. Nápad na tak zvaný opt-out a stropování není nic jiného než oslabování systému.Stáří také není spravedlivé, ale přeci nebudeme přestárlé svrhávat ze skály.

 

            Důvod proč zlobované liberální vlády neustále útočí na důchodový systém je jiný. A vůbec to není starost o budoucí důchodce. Chtějí se na něm přiživovat privátní finanční fondy. Je to nestydatost zrovna v době, kdy se právě finanční fondy podílejí na vzniku krize. Manažeři bank, finanční analytici, makléři a jiní přesýpači peněz hledají možnosti, jak soukromě podnikat se státními příspěvky nebo zárukami. Soukromým penzijním fondům stejně jako zdravotním pojišťovnám se nejlépe podniká, když jim naoko nepotřebný stát zaručuje zákonem jejich příjmy nebo jim na ně dokonce přispívá. To se to soukromě podniká bez rizik podnikání. Příjmy jsou zaručeny a náklady si mohu regulovat. To je pouhá privatizace zisků a ne soukromé podnikání.

 

            Soukromé penzijní kapitálové fondy už dnes jsou podobná habaďůra. Umožňují totiž vybrat celou naspořenou částku najednou a žádná renta se nekoná. Což řada lidí v určitém čase pod tlakem krize udělá a zůstane odkázána na průběžný systém. Nebo státu na krku a o to kráčí.

Pro občany je to pouze výhodné spoření se státním příspěvkem a velkou radost to dělá pouze panu Rusnokovi a jeho alianci peněžních přesýpačů. Ti se do toho v době krize dali tak vehementně, že utrácejí majlant z cizích peněz za provize na lovení dalších dušiček. Až jim to pan Rusnok musel zákonem zatrhnout. A pokutovat za to klienty!Ještě věší radost mu navrhuje pan Nečas. Aby fondy mohly při investování více riskovat, patrně zase do toxických aktiv. Takže při příští krizi se zase žádné penze důchodce nedočká. Když dnes v USA krachují velké automobilky, musí je stát sanovat už jenom kvůli tomu, že spolu s nimi krachují i zaměstnanecké penzijní fondy. To je kouzlo krize a zdivočelých finančních trhů.

 

            Liberální vyznavači neviditelné ruky trhu bez přívlastků tak ve skutečnosti o žádný volný trh neusilují. Pokusy o privatizaci důchodového a zdravotního systému nejsou ve znamení volného trhu. Jsou to pokusy a snahy o soukromé podnikání se státními zárukami a státními příspěvky. Jde o pokusy o deformování volného konkurenčního prostředí.

 

            Vůbec je zajímavé, jak se v době finanční krize tržní liberálové tulí ke státu. Přesýpači peněz v bankách potřebují posílit vypařený kapitál. Automobilky jsou zachraňovány státními podporami odbytu. Stavební firmy zachraňují veřejné zakázky. A pokusy o přiživení na státních pojistných zdravotních a důchodových systémech neustávají.

 

            Pořád platí stará pravda, že soukromé podnikání je riziko a moc práce. Jednodušší je oškubávat stát, dotace nebo státem zaručené penzijní a zdravotní systémy. Jak pravil již dávno jeden ekonom. Nejlépe se škubou vdovy, sirotci a důchodci. Taková třicetikoruna není nic, ani na pivo pomalu nestačí, ale když je jich hodně, tak je to ročně deset miliard.

 

            Existuje ještě jeden ideologický důvod na redukci sociálních a zdravotních systémů. Konkurenceschopnost. Systémy zvyšují náklady práce a každý chce být globálně konkurenceschopný. Takže velké firmy lobují za osekávání těchto systémů ve jménu snižování kvazi daní a posilování  konkurenceschopnosti. Dokonce i profesor Švejnar ze to lobuje. Globální soutěž v této disciplíně však končí, také jednoduchá matematika, u nuly. Vůbec žádné zdravotní a sociální pojištění. To je však cesta pryč z Evropy. Někam do Číny nebo do Spojených států, kde si se zdravotnictvím a důchody nevědí rady.