Tak jsem se po delší době opět odhodlal k tomu napsat nějakou svou myšlenku nezkreslenou mými „oblíbenými“ médii. Již týden sleduji úpornou snahu pana Koláře z Lidových novin mne zdiskreditovat, očernit a pokud možno ze mne udělat agresivního lumpa a zloděje. Copak panu redaktorovi tak leží v žaludku?  Sám nevím. Myslím, že jsem se s ním nikdy nesetkal (avšak mohu se mýlit). Ale určitě jsem mu nikdy neublížil. Přesto jeho články jsou daleko za hranicí etiky a slušného chování. O co tedy jde?

Za prvé. Pan redaktor má velký problém s tím, že jsem byl navržen Jiřím Paroubkem do úřednické vlády a přesto, že jsem řekl, že se tam necpu, přesto do ní půjdu, pokud budu vyzván. Je to skutečně tak. Nabídku jsem dostal s tím, že konečné slovo bude mít pan Fischer. Nabídka zní : „Běžte dělat ministra na pět měsíců a pak se vrátíte na Úřad. Na tuto dobu si vyberte někoho ze svých podřízených, ať Úřad řídí za vás… Protože některé vaše funkce jsou nezastupitelné, budete muset čas od času na Úřad zaskočit, prostudovat rozhodnutí, která musíte podepsat osobně a podepsat je nebo vrátit. To byste mohl zvládnout o víkendu, když budete jezdit za rodinou…“ O.K., řekl jsem. Jestli hledáte „nezávislé“ (nikdo nežijeme ve vzduchoprázdnu) šéfy různých úřadů a institucí a žádáte mě o tuto službu státu, pochopitelně nemohu odmítnout. Pravda je, jak správně podotýká pan Kolář, že mně tato volba přinese pouze problémy. Problémy s rodinou, s časem, s novou problematikou, do které budu muset proniknout. Výhody z toho pro mne vyplývající nevidím. Jak pan Kolář opět správně podotýká, předseda ÚOHS má vyšší plat než ministr, vyšší stupeň nezávislosti a patrně klidnější práci než ministr vnitra. Jediné, co má předseda antimonopolního úřadu skutečně nepříjemné, je zodpovědnost za jeho rozhodování ve velkých kauzách. No a ta mi zůstane… Pokud nakonec budu vyzván a stanu se ministrem, pak proto, že budu mít pocit, že mohu svým malým dílem přispět k řešení situace, kterou jsem nikterak nezavinil…

Za druhé. Pan redaktor má velkou péči o můj plat. Má strach, že si k ministerskému platu nechám ten předsednický. Takže budu mít „vedlejšák“ za 140 tisíc… Mohu pana Koláře i ostatní závistivce ubezpečit, že oba platy pobírat nebudu. V žádném případě! Snad teď bude pan redaktor klidněji spát. Ještě nevím, jakým způsobem budu placen. To řeší právníci. Pokud budu skutečně pobírat oba platy, pak zcela jasně veřejně prohlašuji: „Jeden z mých platů celý věnuji na charitu.“ Skutečně celý. Myslím, že policie má svůj fond pro děti policistů, kteří zemřeli ve službě. To by asi byla vhodná forma… Jakkoli ještě přesně nevím, jak to celé dopadne, vím jistě, že z mé případné mise na ministerstvu vnitra nezbohatnu. Můžete být klidný, pane Koláři, nemusíte se v noci odkopávat závistí nad náhlým zbohatnutím Martina Peciny…

Za třetí. Střet zájmů. Pokud se stane, že právní experti řeknou, že obě funkce vykonávat najednou nelze, pan prezident mě nebude jmenovat, aniž bych se vzdal funkce předsedy ÚOHS. To je nad slunce jasnější. Pokud obě funkce najednou vykonávat lze, budu situaci řešit stejně jako doposud. Všichni předsedové úřadů mají totiž stejné dilema. Pokud dostane předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů podnět na svůj Úřad, musí ho řešit sám. Stejně tak i na mém Úřadu dochází běžně k zadávání veřejných zakázek. A světe div se, případné podněty přezkoumáváme sami na sebe. Bohužel to jinak nelze. Tato situace je řešena tak, že procesem zadávání jsou pověřeni jiní lidé než procesem přezkumu. Není to skutečně nic mimořádného ani výjimečného. Stejně bych situaci řešil na vnitru. Prostě bych pravomoci pro zadávání veřejných zakázek delegoval na některého ze svých náměstků. V ideálním případě na někoho, kdo už tam pracuje řadu let a nepřišel se mnou… Takže standardní situace, mnohokráte životem prověřené. Ale přiznávám, že nepříjemná. Radost z toho mít nemohu. To co mě uklidňuje, je fakt, že úřednická vláda zcela jistě nebude mít ambice mnoho veřejných zakázek zadávat. Já budu v tomto pohledu dělat rozhodně jen to nejnutnější. Navíc všechny rozhodnutí předsedy Úřadu jsou přezkoumatelné soudem čili ani já nejsem konečná instance.

Takže pane redaktore, či páni redaktoři, prosím, nechte mě žít. Pokud mám někde pět měsíců vykonávat zadarmo nelehký mandát, nezasloužím si za to být skandalizován. Doufám, že to pochopíte.