Roger Cohen v New York Times se zjevně rozhodl, že zabránit útoku na jaderný Írán je jeho letošní životní poslání. V zatím posledním komentáři ze série píše o svém rozhovoru s Muhammadem Baradejem, šéfem Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Baradej - nositel Nobelovy ceny míru za rok 2005 - letos ve funkci končí, takže se mírně odvázal. U Íránu za všechno může Bush a ještě víc Richard Cheney, o němž Baradej mluví jako o Darth Vaderovi (předpokládám, že všichni čtenáři tohoto blogu vědí, kdo je Darth Vader), jejichž politika prý zhatila všechna mírová jednání. Tehdy měl Írán podle Baradeje pár tuctů centrifug: "Dnes jich má bezmála 5500, mají 1000 kilogramů nízko obohaceného uranu a potřebné know-how." Ještě prý nedokáže vyrobit bombu "hned zítra", Baradej mu dává 2-5 let. Roger Cohen si s ním notuje v rozhořčení a říká čtenářům: "Představte si, že by byl Roosevelt v roce 1942 řekl Stalinovi: Sorry, Joe, ale nelíbí se nám tvá komunistická ideologie, takže nepřijmeme tvou pomoc proti nacistům. Víme, že máš sílu, ale my nevyjednáváme se zlem." (Sorry, Rogere, ale to není právě chytrá metafora: 1) Pokud dnešní Amerika je Roosevelt a dnešní Írán Stalin, kdo jsou v této paralele nacisté? 2) Kde je jakákoli nabídka pomoci od Íránu a v čem by měla spočívat? 3) Cohen jaksi vynechal, co napadne každého Středoevropana - je Írán obdobně imperalistický režim, který chce vyvážet svou ideologii a mohl by kontrolovat půlku světa skoro půl století? Tak to by možná za zastavení už v počátcích stálo...) Cohen pak dál vysvětluje, že Amerika měla zkusit, zda by jí Írán v éře umírněného prezidenta Chattámího nepomohl s Irákem a Afghánistánem. Ale že u Bushe "morální absolutismus triumfoval nad realismem".

Baradej citovaný Cohenem: "Nevěřím, že Íránci už se naplno rozhodli sestrojit bombu, ale jsou absolutně odhodláni získat technologii výroby, protože podle nich jim přinese moc, prestiž a je zárukou bezpečnosti (an insurance policy)." Cohen to přirovnává k Brazílii či Japonsku, které také mají technologii, ale nikoli bombu. Baradej navrhuje tento scénář uklidnění: Írán zastaví vojenskou podporu Hamásu a Hizballáhu, zaujme "malajsijský přístup" k Izraeli (tj. neuzná ho, ale nebude se vměšovat do jeho věcí), bude spolupracovat na stabilitě v Iráku a v Afghánistánu, přijme hloubkové kontroly MAAE, slíbí bojovat proti al-Káidě a zlepšit situaci v oblasti lidských práv. USA naoplátku uznají roli Íránu v regionu, uznají jeho právo obohacovat uran v omezeném množství pro vědecké účely, dovolí koupit reaktor z Francie, pomohou se vstupem do WTO, ukončí sankce.

Byla by to tak revoluční změna, jakou udělal kdysi Nixon vůči Číně, píše Cohen, ale kdykoli ji může pokazit svým útokem Izrael. Z toho má strach i Baradej, protože takový útok by rozpoutal regionální katastrofu a urychlil íránské snahy o bombu. Takže Cohen uzavírá svou variantou Catona staršího a jeho Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam -- Obama musí přitvrdit vůči Izraeli, teď hned.

*

Nutno říct, že íránský prezident Ahmadínežád to holubicím také nedělá zrovna lehké. Magazín Der Spiegel se za ním vypravil s očividnými nadějemi - poslední rozhovor dělali před třemi lety -, ale i když se rozhovor slibně jmenuje Nejsme ani zatvrzelí, ani důvěřiví (anglicky: We are neither obstinate nor gullible), vyvíjí se takto:

Spiegel: Čtyři rezoluce OSN vyzývají Írán, aby zastavil obohacování uranu. Proč konečně nevyhovíte?

Ahmadínežád: Co tím myslíte?

Spiegel: Pane prezidente, máme na mysli, že svět čeká na vás signál, a my také. Proč aspoň nepozastavíte obohacování uranu, abyste položili základ vážným jednáním?

Ahmadínežád: Tyto diskuse už jsou passé (outdated). Čas pro ně už pominul. Jednomyslně nás podporuje 118 členských států Hnutí nezúčastněných, stejně jako 57 států Organizace islámské konference. Když vynecháme ty, kteří jsou členy obou organizací, máme na své straně 125 zemí. Pokud je pár zemí proti nám, nemůžete přece tvrdit, že je to celý svět.

Scénáři, který kreslí Baradej, zatím Ahmadínežád nijak nepomáhá. Z Afghánistánu se má NATO prostě úplně stáhnout, jinak se tam jeho vojákům něco stane. Izrael je pro něj dál sionistický režim (po posledním rozhovoru mu Spiegel poslal jako dárek DVD o holocaustu; Ahmadínežád ho prý sice viděl, ale nechce o holocaustu v tomto rozhovoru mluvit: "Myslím, že kontroverze ohledně holocaustu není pro německý lid téma."). S MAAE prý spolupracuje dostatečně. Že je proti němu Evropa, vysvětluje Ahmadínežád takto: "Třicet let bylo Německo a jiné evropské země pod tlakem Ameriky, aby nezlepšovaly vztahy s Íránem. To nám říkají evropští politici." - Spiegel: Říkal vám to i bývalý kancléř Gerhard Schröder při setkání v Teheránu letos v únoru? - "Ano, řekl to také."). Když dostane otázku na zadržování 50 rukojmí na americké ambasádě v Teheránu v letech 1979-81, říká: "Ale pomyslete na to, co se dělo Íráncům. Na osm let války s Irákem."

Nejnadějnější pasáž je asi tato:

Spiegel: Nový americký prezident Barack Obama poslal před třemi týdny íránskému lidu videopozdrav k oslavám íránského Nového roku. Viděl jste ho?

Ahmadínežád: Ano. V USA se dějí velké věci. Věřím, že Američané jsou na cestě k zahájení významného pokroku (věta zní kostrbatě i v angličtině: the Americans are in the process of initiating important developments.)

Spiegel: Jaký jste měl z projevu pocit?

Ahmadínežád: Ambivalentní. Některé pasáže byly nové, jiné opakovaly dobře známé postoje. Myslím, že je pozoruhodné, jak vysokou hodnotu přisuzuje Obama íránské civilizaci, naší historii a kultuře. Je také pozitivní, že zdůrazňuje vzájemný respekt a čestné vztahy na základě spolupráce. V jedné části řeči říká, že pozice zemí ve světě nezáleží jen na zbraních a vojenské síle, což jsme přesně říkali předchozí americké vládě. chyba George W. Bushe byla v tom, že chtěl řešit všechny problémy vojensky. Ty časy, kdy jedna země mohla dávat příkazy jiným, jsou ale pryč. Dnes lidstvo potřebuje kulturu, ideje a logiku.

Spiegel: Co to znamená?

Ahmadínežád: Cítíme, že Obama musí svá slova doprovodit činy.

Spiegel: Nový americký prezident označil vaše agresívní protiizraelské poznámky za nechutné (disgusting), ale mluví o začátku nových vztahů s Íránem a podává vám ruku.

Ahmadínežád: Já jsem Obamovým výrokům takto nerozuměl. Dívám se na to, co říká dnes. A přesně tady spatřuji nedostatek rozhodnosti. Co vás vede k výrokům o novém začátku? Došlo snad k nějakým změnám v americké politice? Změny vítáme, ale musejí teprve přijít.

Spiegel: Stále vznášíte požadavky. Ale fakt je ten, že vaše politika, katastrofální íránské vztahy se Spojenými státy, zatěžují celou světovou komunitu a jsou hrozbou pro světový mír. Čím vy sám přispějete ke zmírnění napětí?

Ahmadínežád: To už jsem vám přece vysvětloval. Podporujeme rozhovory na základě férovosti a respektu. Takto zněl náš postoj vždy. Teď čekáme, až Obama oznámí své plány, abychom je mohli analyzovat.

Spiegel: A to je vše?

Ahmadínežád: Musíme vyčkat, co chce Obama dělat.

Spiegel: Svět to vidí jinak a my také. Jednat teď musí Írán, musí ukázat dobrou vůli.

Ahmadínežád: A kde je ten svět, o kterém mluvíte? Co bychom měli dělat? Víte, že to nejsme my, kdo zhoršili vztahy s Amerikou. To Amerika s námi zpřetrhala vazby. Co byste teď čekali od Íránu?

Spiegel: Něco konkrétního. Alespoň gesto.

Ahmadínežád: Už jsem odpověděl. To Washington zpřetrhal vazby.

Spiegel: Chcete říct, že byste uvítal obnovení vztahů s USA?

Ahmadínežád: Co myslíte vy? Co se má stát? Jaký přístup je správný?

Spiegel: Svět čeká odpověď od vás, ne od nás.

Ahmadínežád: Já už jsem poslal vzkaz novému prezidentovi. To byl velký, mohutný krok - blahopřál jsem mu ke zvolení a řekl jsem v dopise několik věcí. Udělali jsme to uváženě.

A tak dále. Rozhovor končí stylově:

Spiegel: Budete-li nyní znovu zvolen, budete prvním prezidentem Íránské islámské republiky, který si potřese rukou s americkým prezidentem?

Ahmadínežád: Co tím myslíte? (What do you mean?)

Spiegel: Pane prezidente, děkujeme za rozhovor.