Česká republika má nového premiéra a brzy bude mít i novou úřednickou vládu. Již pátou v historii (je zajímavé, jak česká média hovoří o druhé, a tak de facto vymazávají z naší historie období první republiky; přitom to byla například právě úřednická vláda generála Jana Syrového, která přijímala Mnichovskou dohodu). A jako v posledním případě před jedenácti lety, i tentokrát se jedná o přechodné řešení do předčasných voleb, které mají vyřešit zapeklitou situaci v Poslanecké sněmovně. A vyřeší se?

Jednou z vlastností českých politiků je, že nedokážou řešit některé problémy pomocí zásadních rozhodnutí a snaží se vždy jen nalézt bezbolestnou cestu, která nebude nikoho stát body. Jaký vliv to bude mít na stát, to už zas tak důležité není. Posledním výstupem tohoto jednání je návrh na snížení počtu poslanců z 200 na 199. Není sice jisté, jak tento návrh dopadne, ale je jisté, že ničemu a nikomu nepomůže.

Člověk nemusí problematiku voleb moc studovat, aby věděl, jak je to se stabilitou vládních koalic v České republice. Stačí se jen poohlédnout do nedaleké minulosti. Po volbách 1996 jsme měli menšinovou vládu, po volbách 1998 velkou koalici, v roce 2002 koalici s většinou jednoho poslance a nyní je poměr plus mínus 100 na 100, podle toho, kdo kam zrovna přeběhne, a jak rychle je zatažen zpět. Problémem nastavení našeho volebního systému tedy není, že by docházelo k tzv. patovým situacím (k té došlo jen jednou, nebyla to ani patová situace, ale kvůli českým médiím to vypadalo jako největší volební katastrofa - tou je přitom spíše volební zisk komunistů ještě dvacet let po revoluci), ale že nedochází k vytvoření stabilních vládních většin. Prakticky ještě z žádných voleb nevzešla, pokud tedy nepočítáme s vládní účastí KSČ(M), nebo velkou koalicí.  

Snížení počtu poslanců o jednoho odstraní v podstatě marginální problém možnosti vzniku tzv. patových situací, ale neodstraní vysoce pravděpodobné koalice s velmi křehkou většinou. Pokud se systém nezmění, budeme mít i nadále problémy, nejen s poslanci, kteří budou koaliční vlády vydírat svým jedním hlasem. Každá změna volebního systému někomu ublíží. Čeští politici zkrátka musí najít odvahu udělat opravdu státnické rozhodnutí a změnit pravidla takovým způsobem, aby byla umožněna buď stabilní koaliční vláda, nebo většina pro jednu politickou stranu.

Ať už se vydají jakýmkoliv směrem, měli by to udělat hodně rychle. Voliči mohou za současného stavu na podzim klidně znovu rozložit hlasy jako v minulých volbách. A potom začne ta pravá politologická legrace. Nebo spíš černý humor?

Libor Fůs

student 4. ročníku KPES, momentálně studuje na Katholieke Universiteit Leuven