Jedna ukázka, jak teď v EU vnímají pochroumané české předsednictví. Tony Barber, šéf bruselské kanceláře Financial Times, píše na svém blogu, že první ze dvou protikrizových summitů českého předsednictví -- o volném obchodu a jednotném trhu -- neměl zrovna dobré ohlasy (didn’t get good reviews from summit critics in the European media). Na ten druhý, který má být v květnu v Praze a nebude podle Barbera obeslaný nijak reprezentativně, šéfové států a vlád nepřijedou. "Topolánkova pozice "chromé kachny", která nediplomaticky šlehá americkou ekonomickou politiku, tomu taky zrovna nepomáhá."
Podle Barbera jsou také pochyby o jiném summitu -- k Východnímu partnerství (tedy pokusu přitáhnout k EU blíže Arménii, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu), který měl být 7. května v Praze. "Významní čeští činitelé řekli svým partnerům v EU, že by se měl možná konat raději v Bruselu. Proč? Žádné jasné vysvětlení nezaznělo, ale je to patrně opět spojeno s vratkou (brittle) politickou situací v České republice od té doby, kdy euroskeptický prezident Václav Klaus zařídil (engineered) pád Topolánkovy vlády."
*
Noviny jsou, jak známo, první pracovní náčrtek dějin, proto David Brooks v New York Times přemýšlí nad dvěma velkými vyprávěními, dvěma vysvětleními současné ekonomické krize. Ani jedno není úplně lichotivé, jak říká titulek "Chamtivost a blbost". To první -- Brooks zde tlumočí esej Simona Johnsona pro The Atlantic -- mluví o nedostatku regulace, o chamtivosti, o neomezených odměnách, v podstatě přisuzuje krizi "oligarchům". Recept pak logicky musí znít -- vymést oligarchy, znárodnit banky, rozbít je na malé a prodat. Brooksovi se víc líbí výklad druhý, Jerryho Mullera v The American: že bankéři často nevěděli, co dělají, používali příliš složité operace, nepostřehli důsledky měnícího se světa (konkrétně ekonomický vzestup Číny). "Pro mě osobně je nejzajímavějším faktorem rychlá komunikace vedoucí k nevědomé konformitě. Jeden by si myslel, že tisíce idejí, létajících kolem světa světelnou rchlostí, by měly přinést rozrůzněnost názorů a očekávání, které se budou vzájemně vyvažovat. Namísto toho však globální komunikace zjevně vedla lidi ve finančním světě k přijetí homogenních názorů. Dělali ve stejném čase stejné sázky."
Na tom, jaký výklad událostí převládne, dost záleží, protože od toho se odvíjejí protiléky. "Vyprávění o chamtivosti vede k závěru, že vláda by měla agresívně přestavět finanční sektor. Vyprávění o hlouposti je skeptické k tomuto druhu radikality. ... Navrhuje, abychom uchovali základní tržní struktury,ale učinili je průhlednějšími, přímočařejšími." Ale v jednom se obě vyprávění shodují: banky byly příliš velké.
Zde je jeden z projevů těch, co by rádi "změnili paradigma": internetová verze časopisu Der Spiegel tiskne názor Noreeny Hertzové Je protekcionismus opravdu tak špatný? Odpověď nezní "ano, je", ale že "protekcionismus by se neměl brát jako nepřijatelné tabu. Měli bychom ho vnímat jako jeden z nástrojů, které mají země ve své výzbroji a může se použít na pomoc proti místním ekonomickým potížím, byť může způsobit rozsáhlé vedlejší škody (collateral damage)."
*
Něco k summitu NATO? Mirek Topolánek, nový oblíbenec Wall Street Journalu, píše pro tento deník zdravici: Kdyby NATO nebylo, museli bychom si ho vymyslet. Je to bohužel opravdu jen povinnostní zdravice, bez větší přidané hodnoty. Za citaci stojí snad jen věta, o hodnotách svobody, rovnosti a respektu k lidské důstojnosti a životu (freedom, equality and respect for human dignity and life): "Proto naše vláda musela stát pevně proti domácímu odporu během debat o prodloužení mandátu našich vojáků v Afghánistánu, proto bráníme vývoj protiraketového obranného systému." Ještě možná mohl napsat, že dlouho už to dělat nebude.
Provokativnější článek píší tamtéž Peter Belk a Andrew Rosen (první je bývalý diplomat, druhý pracoval pro senátora Kennedyho). Podle nich by měla Aliance urovnávat pohraniční války u sporných hranic - včetně postsovětského prostoru. Belk s Rosenem fakticky vybízejí NATO, aby vojenskou silou podpořilo Ukrajinu a Gruzii v jejich územních sporech s Ruskem. Pokud to myslí vážně s jejich členstvím: "Jestliže by mělo NATO přijmout země jako Ukrajinu, jak by se článek 5 (= pověstný článek Jeden za všechny, všichni za jednoho) projevil ve sporech o hranice či celé regiony mezi Ukrajinou a Ruskem? Nejistota NATO během krize v Gruzii tady zanechala jisté pochyby, jak by členové NATO reagovali."
V deníku Gazeta Wyborcza mají rozhovor s předním expertem na mezinárodní vztahy Volkerem Perthesem, ředitelem berlínského think-tanku Stiftung Wissenschaft und Politik: Sféry vlivu jsou normální věc. Redaktoři připomínají, že jeden z Obamových rádců Charles Kupchan nedávno v Gazetě mluvil o "právu Rusku na měkké sféry vlivu". Podle průzkumu s tím prý souhlasí 37 % představitelů německých elit (blíže to není vysvětlené). Profesor Perthes: "Rusko má odůvodněné (uzasadnione) zájmy v bezpečnostní sféře a jeho obavy je třeba brát vážně. Američané se také s jistým neklidem dívají na Mexiko a příznaky destabilizace na svých perifériích. Podobně Rusové vidí v Kazachstánu, Gruzii či Arménii potenciální zdroje nebezpečí. (...) Pro velké mocnosti je zajišťování zájmů na svých hranicích čímsi přirozeným. (...) Jistě však nemohou být žádné výlučné sféry vlivu. Často na sebe narážejí, dokonale to vidíme na příkladu Ukrajiny."
*
Redakční komentář Wall Street Journalu kvituje, že se sice vůdci G-20 vzájemně poplácali, zvýšili rezervy MMF, ale nedohodli se na dalších domácích rozpočtových balíčcích. Naopak mají v komuniké větu o "výstupních strategiích" z rozpočtových stimulů, aby se zajistila "stabilita cen": "To znamená, že existuje jisté povědomí, že americká strategie tištění mnoha bilionů (trillions) dolarů nese s sebou nebezpečí budoucí inflace."
Tamtéž píše autorka Reaganových projevů Peggy Noonanová. Konzervativní dáma má pro demokratického mladíčka (totiž: jí je 59, jemu 47) už delší dobu slabost, i teď Obamu znovu chválí, přinejmenším v zahraniční politice, kde se prý chová umírněně a kombinuje "sledování (v případě Íránu), vyčkávání (Irák) a posilování (Afghánistán)". Díky Obamovi nebyly protesty v Londýně vyloženě protiamerické. Pokud jde o domácí politiku, Noonanová si klade otázku, jestli tohle opravdu lidé chtěli. Je asi třeba nalít peníze do bank, aby rozmrzly koloběhy úvěrů. Ale pokud jde o celkovou velikost přerozdělování a nový zdravotní systém? Podle některých průzkumů je prezidentova popularita nad 60 % (Washington Post), podle průzkumu známého sociologa Zogbyho klesla pod 50 % (Washington Times), podle třetího činí 56 % s "rostoucí polarizací" (WSJ). Noonanová si myslí, že demokratický i republikánský establishment začíná mít pochyby, zatímco běžní Američané jsou k Obamovi trpělivější. A k nim se zjevně přiklání i Noonanová, protože prezidentovy domácí ambice jsou podle ní tak velké, až jsou bezmála grandiózní (grand to the point of grandiosity).
*
V dnešních HN nevyšel pravidelný Politikon Jindřicha Šídla, protože jeho autor v redakci končí a přestupuje do České televize. Je mi to líto. Jindřichovu éru považuji za mimořádně šťastné období Hospodářských novin, byla radost s ním zase jednou pracovat. Televize si tím výrazně polepší. Jako divák ČT bych si přál, aby JŠ se svou pohotovostí, vtipem a znalostmi někdy jednou moderoval politické debaty. Jak říká klasik, na pískovišti by byl objektivně nejlepší.
