Cestou do práce poslouchám v autě rádio. Většinou Radio Deejay: pobaví, rozveselí, nakopne.

 

Dnes ráno ale moderátor rozhořčeně vyprávěl, co se stalo ve školce kam vodí jeho přítel čtyřletou dceru a já dorazila do práce spíše než pobavená a nakopnutá, rozhořčená a vzteklá.

 

Brescia, sever Itálie. Mladí nevěřící rodiče posílají čtyřletou dcerku do školky, kde, jako téměř ve všech italských školkách, „vyučují" i nábožentví. Výuka není poviná. Na začátku školního roku se vyplňuje formulář a rodiče mohou kolonku „katechismus" zaškrtnout dle vlastního uvážení. Rodiče, o kterých je řeč, tedy náboženství z výuky vynechali, a jejich dcera, místo setkání s knězem, pokračuje ve hře s panenkami jako by se nechumelilo. Před pár dny, při příležitosti velikonoc, ve školce rozdávali čokoládová vejce. Když si přišel tatínek pro dceru do školky, našel jí jak pláče v koutě... Velikonoční čokoládové vejce, s umělou hračkou „made in china" v útrobách, totiž dostali jenom děti zapsané na náboženství.

 

Nechme stranou to, že čokoládové obr vejce má s náboženskou ideou velikonoc společného asi tolik, jako děda mráz s Vánoci... Ale, kde je křesťanská laskavost a tolerance v tom, nechat čtyřletou holčičku plakat v koutě! Co si ostatní děti z téhle epizody odneskou, kromě hromady čokolády?

 

Moc ráda bych věděla, co děti na náboženství ve školce učí (taky proto, že můj syn zatím říká místo Pán Ježíš „Žužu", a knězi, co mu přišel před týdnem požehnat, vynadal, že má rozbité zvnony a nezvoní mu ráno k snídani). Ale protože já jsem syna na náboženství zapsala, byla bych moc ráda kdyby je učili respekt, lásku a toleranci k druhým.

 

Je náboženství od čtyř let to právé ořechové?

 

Trochu se bojím, že v Itálii je náboženství tak všudypřítomné a automatické, že moho lidí se ho „přejí" ještě než doroste do věku, kdy by je mohlo nějak obohatit. Ve čtyř letech náboženství, v osmi první přijímání a v deseti biřmování. Znám i děti, co souhlasili s biřmováním pod podmínkou, že jim rodiče koupí novou Play Station.

 

Pamatuju si, že jako malá jsem do kostela chodila se zatajeným dechem, kněze jsem se trochu bála a mluvila šeptem již 200 metrů před vchodem. Není škoda, že o tuhle krásnou mystiku tyhle děti přijdou? Že budou náboženství brát jako stejný vopruz jako je matematika a tělocvik? Každopádně mě, jako rodiče, čeká těžký úkol: dokázat synovi, že Žužu nás má všechny rád. I nás co si místo náboženství hrajeme s panenkami.