Tenhle článek vyšel v pondělí 23. března v Hospodářských novinách. V titulku bylo optimistické "věřit ekonomům", text je spíše o tom, že bychom jim (nám) až tak moc věřit neměli...

Proč ještě dál věřit ekonomům

Možná by se dnes dalo očekávat, že ekonomové zahodí všechny učebnice a přiznají si, že tomu, jak vlastně ekonomika funguje, moc nerozumějí. Vždyť finanční trhy jsou vzhůru nohama a centrální banky dělají operace ještě loni nepředstavitelné... Anebo by ekonomové ke každé své radě měli připojit důkladné varování, že vše může dopadnout úplně jinak. Ostatně: označit se dnes za ekonoma vyžaduje i trochu statečnosti a zcela jistě schopnost snášet posměšky (stačí se, ehm, podívat na diskuse pod mým blogem na iHNed).

Zároveň ale současná krize dává vládám do rukou možnosti, o jakých se jim dvacet let nezdálo. A vlády je využívají a spoléhají na radu - koho jiného než ekonomů.

Makroekonom zasahuje

Americká vláda (ještě republikánská) loni zkusila povzbudit poptávku vrácením 160 miliard dolarů z daní domácnostem. Na spotřebě se to moc neprojevilo, a tak vláda (už demokratická) přišla s balíkem za 780 miliard dolarů.

Loni na podzim schválil americký Kongres 700 miliard na stabilizaci bankovního sektoru, dnes prezident Obama naznačuje, že bude potřebovat dalších 750 miliard. Francouzská vláda dotuje automobilky, britská vláda znárodňuje banky, v Německu vláda zavedla "šrotovné"... Tak odvážné a obrovské akce jsou přitom obhajovány ekonomickými argumenty. Jako bychom právě nezažili, jak chatrné tyto argumenty bývají.

Čím to, že se politici nebojí vsadit na rady ekonomů, když se právě potýkají s vážnou finanční krizí, kterou ekonomové neuměli předvídat? Podle mého názoru je hlavní příčinou přetrvávající dominance makroekonomického přístupu. V kostce tento přístup shrnul Paul Krugman loni na podzim, když "na ubrousku" spočítal, jak velký má být schodek rozpočtu americké vlády.

Krugman to ví. Nebo ne?

Krugman napřed odhadl, že nezaměstnanost se v USA zvýší na 8,5 %, což je o 3,5 % nad hranicí "přirozené nezaměstnanosti".

Protože podle tzv. Okunova pravidla vzroste nezaměstnanost o procento, pokud se hrubý domácí produkt dostane o 2 % pod hranici možného produktu (kompatibilního s nezměněnou inflací), vyšlo mu, že ekonomika USA bude 7 % pod svým "potenciálem". V poslední kroku pak, poněkud neurčitě, odhadl, že každý dolar vládního deficitu zvýší HDP zhruba o 1,5 dolaru (multiplikátor by se rovnal 1,5). Proto "je třeba" do ekonomiky "nalít" asi 600 miliard dolarů.

Kouzla a čáry? Ne, jen klasická makroekonomie, založená na předpokladu, že moudrý profesor všechno ví a všechno funguje zcela deterministicky, jako velký mechanický stroj. Abychom se trefili, musíme ovšem znát maličkosti jako úroveň potenciální produkce, úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti, efekt vládních výdajů na HDP (tzv. multiplikátor). A když je známe, musíme zároveň trefit odhad vývoje HDP na rok dopředu.

Už teď, tři měsíce po publikování Krugmanova článku, je jasné, že nezaměstnanost půjde výše než 8,5 %. Zároveň řada jeho kolegů zuřivě protestuje proti vysokému odhadu multiplikátoru a hrozí, že deficit vůbec nebude mít slibovaný efekt na povzbuzení ekonomiky. Jaká je pravděpodobnost, že i ti nejlepší (a Paul Krugman je jeden z nejlepších, nejen kvůli loňské Nobelově ceně) to všechno správně trefí? Při vší úctě k našim schopnostem: myslím, že nevelká.

To bude drahé, to bereme!

A přesto na základě podobných analýz, byť zabalených do složitě vypadajících rovnic a statistik, vznikají stomiliardové výdaje.

Politici totiž nic nemilují více, než když jim ekonomové propůjčí zdání odbornosti a zároveň alibi pro utrácení peněz. Nejde o to, že by ekonomika v současné krizi nepotřebovala povzbuzení státními výdaji. Problém je v obrácené logice: napřed nějak odhadneme, kolik desítek či stovek miliard "potřebujeme", pak přijmeme zákon a až potom hledáme, čím ty desítky a stovky miliard naplnit.

Nový most? Skvělé! Skenování všech zdravotních záznamů? To bude drahé, takže bereme! Rychlé připojení k internetu pro všechny školy? To se bude líbit i přispěvatelům na naše volební kampaně!

Zodpovědnější přístup by vycházel z druhé strany ekonomického spektra - z mikroekonomie. Ta zkoumá efekty jednotlivých rozhodnutí jak soukromých subjektů, tak i vlády. Mikroekonomie (a z ní odvozené oblasti, jako je ekonomie trhu práce, finanční ekonomie či daňová teorie) se pokouší odhadnout, jaký bude efekt daného opatření a snaží se i tento efekt porovnávat s jinými. Například: jak se změní zaměstnanost při snížení či zvýšení daní pro určitou skupinu zaměstnanců? Jaký vliv mají vyšší vládní výdaje? Jaký je vliv odborů na zaměstnanost a mzdy? Na tyto otázky mají ekonomové vcelku solidní a ověřené odpovědi a dokáží sestavit i "žebříček" nejúčinnějších opatření.

Práce pro mikroekonomii

Pro politiky je mikroekonomie nezajímavá, je to "babračka" - zkoumají se v ní jednotlivé výdajové programy. Politici se zajímají o makroekonomické výsledky a potřebují rychlou akci.

A kromě toho, mikroekonomie většinou dává mnohem skeptičtější výsledky ohledně úspěšnosti vládních zásahů a také více upozorňuje na vliv korupce. Pro makroekonoma není korupce moc důležitá: potřebuje zkrátka "utratit" několik stovek miliard a tolik ho nezajímá, jestli čtvrtina těch peněz projde účtem pochybné právní kanceláře či zkorumpované stavební společnosti. Pro mikroekonoma - a pro každého, z jehož daní vláda své výdaje financuje - je to ovšem zcela zásadní otázka.

Pro většinu ekonomů představuje současná krize důležitou změnu v chápání významu jejich vědy. Málokdo si po kolapsu finančního sektoru v USA dovolí tvrdit, že trhy jsou zcela samoregulující a odolné proti neracionálním výkyvům. Stejně tak prochází intelektuální krizí model centrálního bankovnictví, kde centrální banka dokáže kontrolovat inflaci a zároveň dbát na stabilitu finančního sektoru. Bylo by dobré, kdybychom se při té příležitosti zbavili i víry v nadpřirozené schopnosti makroekonomické politiky a jejích modelů.