Slova „road to hell" včera oblétla všechna světová média a nešlo o píseň, kterou napsal Chris Rea. Příměr byl použit jako kritika hospodářské politiky USA a jejího přístupu k řešení finanční krize a ekonomické recese. Pokud vynecháme politické a diplomatické aspekty, zjistíme, že se mezi Evropou a USA skutečně rozevřela propast.

Za pár dní se v Londýně sejdou zástupci zemí G-20, aby jednali o krocích, jak ukončit současnou krizi a předejít dalším podobným problémům. Ministr financí USA Timothy Geithner apeluje na Evropu, aby posílila fiskální stimuly a výrazněji se podílela na oživení globální ekonomiky. Jeden z kolegů v Londýně se dokonce ptá, zda Němci žijí na stejné planetě jako my ostatní. Evropa odpovídá, že má rozsáhlejší automatické stabilizátory a nemusí tedy vymýšlet podobně rozsáhlé mimořádné stimuly jako USA. No a my v těsném sousedství Německa můžeme být vděčni za jeho šrotovné.

Pokud odložíme stranou evropský patriotismus, můžeme si položit otázku, zda se Timothy Geithner obrací na správné země. Význam největších evropských zemí v celosvětové ekonomice dlouhodobě slábne. Podíl Německa, největší evropské ekonomiky, na celosvětovém HDP letos dosahuje 4,1 procenta. Nebylo by v zájmu akceschopnosti zúžit G skupinu podle významu ve světové ekonomice na čtveřici USA, Čína, Japonsko a Indie, které hrají významnější roli na globálním hřišti? Nezaloží nakonec USA a Čína pouze skupinu G2? Problém mezi americkým a evropským přístupem by jednoduše zmizel. USA i Čína postupují ve fiskální politice podobně agresivně a mohli by se soustředit na kurzovou problematiku, kterou tento týden Čína nakousla.

Nicméně otázka, zda je správnější gigantický americký fiskální balík nebo skromnější evropské balíčky, může být zbytečná. Včera se Velké Británii nepodařilo upsat v aukci nabízené státní dluhopisy a v Německu včerejší aukce dopadla jen těsně. Letos očekávaná záplava nových emisí státních dluhopisů po celém světě způsobuje cosi jako mezinárodní efekt vytlačování. Enormní nabídka T-bondů vytlačuje gilty, bundy i české státní dluhopisy. Zájem o dluhopisy je potom klíčový pro úvahy o dalších fiskálních balících v Evropě. Dalo by se říci, že fiskální politiku evropských zemí limituje agresivní fiskální politika USA. To zároveň omezuje možnost použití kvantitativního uvolňování jako nástroje centrálních bank k měnové stimulaci. I kdyby se Evropa chtěla připojit k cestě do pekel, nemůže.