Každý den přinášejí noviny nové a nové špatné zprávy. Banky se hroutí, firmy propouštějí a omezují výrobu, HDP klesá, nezaměstnanost roste... Pohled na burzovní indexy vyvolává (i přes růst v posledních dnech) stejné mrazení jako skok z 30 patra mrakodrapu. Prostě o dobrou zprávu člověk nezavadí, a když, tak nemá dlouhého trvání. Světem se šíří skepse a panika. Pojďme se ale na celou situaci podívat trochu z odstupu.

Poslední dekáda byla obdobím nevídaného růstu a ekonomického rozmachu, pár příkladů: Dow Jones Industrial Average akciový index vzrostl mezi roky 2005 až 2008 o zhruba 40 procent, tržby Microsoftu za poslední čtyři roky vzrostly o 60 procent a zisk o více než 100 procent, tržby Volkswagenu narostly za poslední čtyři roky o čtvrtinu a ekonomika Velké Británie, která je dnes jednou z krizí nejvíce zasažených zemí, rostla posledních pět let tempem kolem tří procent ročně.

Ano, většina světových burzovních indexů zaznamenala pokles za poslední rok o 40 až 60 procent, Microsoft ve své poslední čtvrtletní zprávě varuje, že očekává pokles tržeb, ale nedokáže odhadnout o kolik. Prognózy vývoje automobilového trhu hovoří o poklesu až o 10 procent, HDP Velké Británie v posledním čtvrtletí roku 2008 pokleslo oproti předchozímu kvartálu o 1,5 procenta.

Když situaci vyhodnotíme střízlivýma očima, tak je zřejmé, že odhadované poklesy výkonnosti podniků i národních ekonomik nejsou zase tak dramatické.

Ve srovnání s jejich historickými růsty akciové trhy reagují bouřlivě, a tak, jak rychle rostly v poslední době, ještě rychleji padaly. Je v tom spousta psychologie. Všichni se bojí nakupovat, prodává se jen pod tlakem, objemy obchodů jsou nízké a likvidita trhů mizerná.

Navíc, ekonomika je dnes řádově více globální, než byla před 10 lety. Přestane-li český, německý a nebo americký spotřebitel kupovat lednice, televize nebo mobily, projeví se to v řetězci subdodavatelů na mnoha kontinentech. Silná provázanost národních ekonomik do globálního ekonomického prostředí a rostoucí vliv nových ekonomik znamená, že se dnes světové hospodářství chová jinak než před 10 nebo 20 lety. Proto je tak těžké odhadnout, jak hluboká a dlouhá současná krize bude.

Dáme-li ale stranou některé evidentní bubliny -- zejména na kapitálovém trhu a trhu s nemovitostmi - fundament ekonomiky se za poslední rok tolik nezměnil. Firmy dnes mají stejnou kapacitu a schopnost vyrábět nebo poskytovat služby, jako měly před rokem. Díky levnějším vstupům, větší nabídce pracovních sil a menšímu tlaku na mzdy mají dokonce podstatně lepší podmínky, jenom se prostě nenakupuje. Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než se najde nový rovnovážný bod, kdy se motor světové ekonomiky opět rozběhne.

Krize bude bolet a všichni musíme být připraveni něco obětovat. Státní intervence do ekonomiky financované deficitem rozpočtů není nic jiného než půjčka, kterou musíme někdy zaplatit z budoucích daní. I když dopady krize nebudou moc příjemné, pořád se nám bude žít dost dobře ve srovnání se světovým průměrem.

Když trochu víc zabereme, tak to zvládneme bez velkých šrámů. Za dva až tři roky se budeme na krizi dívat jako na nepříjemnou epizodu, která ale přinesla snižování nákladů, zvýšení efektivnosti, inovace a nové impulzy do ekonomiky. Je mi jen líto penzistů, kteří již nejsou ekonomicky aktivní a jejichž úspory investované do kapitálových trhů se dnes zmenšují s rychlostí o mnoho větší než tání arktických ledovců...

Text vyšel i v HN