V sobotu z podia pražské Lucerny znovu zařvou a zakňourají Čeští lvi. Veřejnosti tím poskytnou další dávku argumentů do debat o tom, zda mají podobné ceny smysl a zda oceňují opravdu ty nejlepší filmy. A to je sporné. Nejlepší filmy jsou totiž různorodé, záleží na úhlu pohledu.

Třeba s ohledem na výsledky návštěvnosti v českých kinech byly loni vůbec nejlepší Bathory a Bobule, filmy kritiky hodnocené nijak valně. Bathory na Lvech má tři nominace, Bobule žádnou - vcelku logicky, z pohledu Českých lvů jsou nejlepší filmy, které nabízejí potěchu spíše filmovým fajnšmekrům (a tedy i kritikům) než masám diváků. Na Lvech tak mají nejvíc želízek v ohni Karamazovi (8 nominací), Tobruk (8 nominací) a Venkovský učitel (7 nominací). Pět má Hlídač č. 47, tři má zmíněná Bathory, dvě Děti noci (stejně mi je budete předhazovat v diskuzi, tak je tu klidně zmíním :), po jedné nominaci O rodičích a dětech, Kozí příběh a Nestyda.

Sečteno a potvrzeno, nejvíce nominací mají tři filmy prokazatelně (umělecky) kvalitní, vyzdvihované i v recenzích. Další místa patří filmům hodnoceným o něco ambivalentněji. Jako pěst na oko mezi nominovanými působí snad jen Kozí příběh, recenzenty nepříliš vlídně přijatý a nominovaný v kategorii výtvarného počinu (dle pravidla „je to animované, tedy je to výtvarný počin, i když to jinak za moc nestojí"). Už řada hlasů přede mnou upozorňovala na to, že ve výběru nepochopitelně chybí film Kdopak by se vlka bál, kterému u akademie pravděpodobně neprospěla jeho nenápadnost, prosincové uvedení a režisérka mladší generace (další nepsané pravidlo Akademie totiž zní „ta je mladá, ta si může ještě počkat").

Akademie častěji oceňuje jména prověřená časem a alespoň třemi filmy či mezinárodní proslulostí (tady lze zas hledat důvod nominace pro bathoryovskou Annu Friel, je to svým způsobem poděkování akademiků za to, že ze západních výšin sestoupila na malý český píseček). Ocenění Český lev je tak pro řadu tvůrců a herců jen jakousi hrou na to, zda projdou sítem kombinujícím jejich slávu (ceněnou Akademií často více než tvůrčí schopnosti), jejich zasloužilost (ceněnou Akademií často více než aktuální tvůrčí výkon) a časoprostorové okolnosti, do nichž spadá i datum (a opulentnost) premiéry, přívětivý či naopak nevraživý osobní vztah akademiků k nominovaným a podobně. Český lev tak není žádným „objektivním" vyjádřením kvalit českých filmů, na malém českém filmovém plácku se všichni znají, nic se tu neutají a často se rozhoduje podle čehokoliv jiného než podle opravdového vnitřního přesvědčení o kvalitě filmu.

A tak při hledání toho opravdu „nejlepšího" filmu roku 2008 nezbývá než dát na hlas lidu, konkrétně hodnocení filmů uživateli webového serveru ČSFD. Zdánlivě se tu v diskuzích k filmům překřikují jen hordy filmových masturbantů, malých českých světáčků a všeznalých brouků Pytlíků, ČSFD má ale dnes přes 60 tisíc aktivních uživatelů. Je to tak asi největší česká webová komunita v oblasti filmu a tak je třeba s jejím hlasem počítat a počítat i s tím, že se tu k filmům nevyjadřují jen kritici a pražští kavárenští povaleči, ale filmoví fanoušci z celého Česka a Slovenska k tomu.

V procentuálním hodnocení loňských filmů si tu stejně jako u akademiků nejlépe vedou Karamazovi z 85 procenty, pak už se ale pořadí ceněných filmů značně liší. Na druhém místě mezi nimi sekunduje akademiky zcela přehlédnutý film Kdopak by se vlka bál se 78 procenty, na dalším místě je Venkovský učitel s 74 procenty a až za ním Tobruk s 71 procenty. Následuje Hlídač č. 47 a dva výrazně divácké filmy - Hřebejkovo U mě dobrý a pohádka Peklo s princeznou. Přes padesátiprocentní hodnocení se přehoupli ještě Bathory, Děti noci, Nestyda a František je děvkař. Nejhůře hodnoceným loňským filmem je Svatba na bitevním poli s 36 procenty (pro srovnání - vůbec nejhůře hodnoceným filmem ČSFD jsou Playgirls II (1995) s 5,3 procenty). A teď co s tím: jsou umělecky a kvalitativně „lepší" filmy s nejvíce nominacemi na Českého lva nebo filmy s největším hodnocením na ČSFD? Nebo nějaké úplně jiné?