Na vysvětlenou: každé ráno si komentátoři HN posílají e-mailem tipy na články a výběr ze zajímavých cizích textů. Následující řádky jsou přebytky, které se v zítřejších novinách patrně neobjeví.

 

Editoři názorové rubriky Wall Street Journalu mají okouzlující umění hutné zkratky. Třeba text Williama M. Isaaca, bývalého šéfa amerického Fondu pojištění vkladů (FDIC), vystihuje už titulek a podtitulek: „ZESTÁTNĚNÍ BANK NENÍ ŘEŠENÍ. Věřte mi – dělal jsem to.“

Isaac reaguje na současnou americkou debatu, jestli by se kolabující Citi neměla „nějak“ ujmout přímo vláda (mluvil o tom dokonce i Alan Greenspan). Podle Isaaca jsou takové návrhy nezodpovědné a lidi, kteří o nich klábosí, by to měli dobře vědět: už jen sama debata nesmírně mává s akciemi na trhu.

„Na rozdíl od mediálních mudrců (talking heads) jsem skutečně jednou zestátňoval velkou banku. Když jsem vedl Federal Deposit Insurace Corporation (FDIC) během bankovní krize v 80. letech, fond převzal – dodáním nového kapitálu – Continental Illinois Banku, tehdy sedmou největší v zemi.“ Fond v ní měl zprvu 80 %, pak rovnou celých 100 %; vyměnil kompletní vedení a většinu správní rady, přinutil banku, aby zeštíhlela o polovinu během tří let. Všechna velká rozhodnutí, včetně přijímání na manažerské pozice (a odměňování!) schvaloval FDIC. To se stalo v roce 1984, o deset let později banku Continental koupila Bank of America. Bývalí akcionáři nedostali ani ťuk, FDIC na tom prodělal 1,6 miliardy dolarů.

Tak v čem je problém? Dnes deset největších amerických bank znamená dvě třetiny celého bankovního sektoru v zemi a jsou to obří, složité struktury, vysvětluje Isaac. Continental představoval jen 2 % veškerých aktiv amerického bankovnictví… Přitom každá zestátňovaná banka bude nucena k prudkému zeštíhlení (a bude to chytré, provádět tak drastické operace s největšími bankami zrovna teď?). Nebylo by možné to provést jen s jednou či dvěma – ostatní banky by se ocitly pod takovým lakem, že by brzy byly rovněž zralé na záchranu. A kdo by to vlastně zvládl? Ministerstvo financí? Centrální banka? A pokud ekonomové jako Nouriel Roubini uvádějí jako vzor zestátnění ve Švédsku, pak Isaac připomíná, že Švédsko má populaci i ekonomiku velikosti Ohia, tamní největší banka představuje sotva desetinu kohokoli z americké velké trojky… a krom toho Švédsko zestátňovalo jen Gota Banku.

Proto Isaac chválí šéfa centrální banky Bernankeho a ministerstvo financí, že možnost zestátnění jasně vyloučili.

*

V New York Timesech se David Brooks začíná děsit plánů Obamovy vlády. Brooks -- jeden ze dvou až tří pravicových komentátorů, které si NYT drží, aby nebyly tak monotónní – nejprve pronáší otevřené vyznání: „Čtenáři tohoto sloupku vědí, že jsem velký obdivovatel Baracka Obamy a lidí kolem něj.“ Jenomže si obamovci, podle Brookse nesporně bystří a zapálení lidé, naložili naprosto titánské úkoly: mají vytvořit tři miliony pracovních míst, předělat zdravotnictví, zachránit automobilky, oživit realitní trh, předělat a vylepšit energetický systém, revitalizovat banky, reformovat školy… a abychom nezapomněli, přitom všem také snížit deficit rozpočtu na polovinu. Přitom je mnoho z nich velmi nezkušených, protože Obama v rámci boje za morální čistotu odmítá lidi, kteří přicházejí z lobbyistických agentur (tam jsou ale právě ti nejzkušenější veteráni státní správy).

Obama slavně vyhlásil, že „nemůžeme úspěšně řešit žádný z našich problémů, pokud nebudeme řešit všechny“. Brooks skepticky namítá: „Obávám se, že když se budete snažit dělat všechno naráz, neuděláte pořádně nic.“ Plánované operace přesahují veškerou dosavadní zkušenost a možná i dosavadní znalosti o fungování ekonomiky: „Pokaždé, když vláda zveřejní nový plán, čtu si 20 různých ekonomů s 20 různými názory.“ Do toho si Kongres dál vede své bitvičky mezi demokraty a republikány. Takže přinejmenším s tím snížení deficitu to podle Brookse nepůjde. Ale tak rád by se mýlil…

*

Komentář Breta Stephense ve Wall Street Journalu nečtěte, měli byste neklidné spaní. Píše, že po 11. září začalo cosi jako „čtvrtá světová válka“ (termín vymyslel Norman Podhoretz), ovšem po nástupu Baracka Obamy se děje cosi jako „nové Locarno“. To je narážka pro ty, kdo měli z dějepisu 20. století na střední škole jedničku: ano, ta konference v roce 1925, kdy poražené Německo obnovilo vzestup k moci, mohlo začít ignorovat versailleskou smlouvu, naopak státy jako Československo a Polsko se ocitly na vedlejší koleji, svým způsobem Locarno předznamenalo Mnichov.

Stephens to vidí takto: tak jako ve 20. letech, Amerika (Západ) má právě za sebou několik let války, a to války „málokým předvídané, soustředěně zahájené, statečně vedené, často špatně řízené ale nakonec – přinejmenším v případě Iráku – jakžtakž vyhrané“. Byla to emočně vyčerpávající válka, zprvu s odkazem na národní přežití, pak na šíření demokracie. Morální jednoznačnost a politická jednota na počátku se však zhroutila na politických roztržkách a deziluzi. Takže tak jako ve 20. letech, přichází Obama s novou morální vizí všeobecného usmíření.

„Dnes jsou Rusko i Írán ve špatné ekonomické situaci,“ píše Stephens se zjevnou narážkou na Stresemannovo výmarské Německo, „ale také usilovně hledají různé výhody pomocí promyšlených provokací a agresí. Cítí, že závazky, které si Bushova vláda dala vůči našim spojencům, už Obamova vláda nijak nadšeně ctít nehodlá. To se týká protiraketové obrany v Polsku a České republice, to se týká nezávislosti Gruzie, Ukrajiny a jiných postsovětských republik; to se týká statusu amerických vojsk v Iráku; a možná se to týká i Izraele, pokud se rozhodne pro vzdušné údery proti íránských jaderným zařízením. Jak to tehdy dopadlo, víme.“

Ten Stephens je ale panikář a válečný štváč, viďte. Do toho Jerusalem Post píše, že Sýrie si na tom záhadném zařízení (prý to byl jaderný reaktor), které izraelské letectvo zničilo preventivním náletem v září 2007, staví cosi jako… zařízení pro odpalování raket? Věděli jste, že Sýrie něco takového měla? Víte, jaké má kontakty s Íránem? Víte, jaký je právě stav íránského jaderného programu podle Financial Times? Ale ne, dost toho strašení, bude lepší se o to nestarat a dál v klidu spát. Jak říkal pan Povondra, mloci sem za námi do Čech nemůžou. Kdepak by se ve Vltavě vzali mloci.