Státy tzv. G-4 (Německo, Francie, Itálie, Británie) se o víkendu shodly na potřebě větší regulace bankovnictví a finančního systému. Víkendový summit byl přípravkou na klíčové jednání skupiny G-20 na začátku dubna, kde by se už mohlo leccos klíčového rozhodnout.

Nová regulace ale není odpověď na to, jak vyvést svět ze současné recese či krize. Banky, které si spálily prsty, totiž v tuto chvíli buď neexistují nebo jsou znárodněny a nebo (a to především) se příliš regulují samy, protože nejsou ochotny k jakémukoli riziku.

Nová regulace se připravuje do budoucna. Až se svět z krize vymotá, má se více inovovaná regulace pokusit pomoci zabránit krizím příštím. Povede se to? Zde je na místě velká skepse. Za prvé je to s regulací jako s armádou či ministerstvem obrany: vždy zbrojí na minulé války, ale nová krize vždy přijde poněkud odjinud než se všeobecně očekává. A za druhé lze na základě empirie doložit, že regulace působí procyklicky. To jest – v době konjunktury, tedy resp. přehřátí, se rozvolňuje a obruče se odhazují (místo aby se děl opak) a v době poklesu se regulační obruče přitahují či nasazují (místo aby se děl opak).

Představa, že člověk dokáže vymyslet regulaci, která včas varuje, a která není vůbec procyklická, je asi stejně naivní, jako se ukázala být celá sekuritizace, o které se tvrdilo, že dokáže přenášet riziko od nezkušených směrem k profesionálům, kteří ho umí bezpečně rozložit v prostoru a čase. Poptávka po regulaci je ale politická. Demokracie a volby požadují nalézt viníky krize a ty je třeba přísnější regulací ztrestat. Zároveň se po politicích jaksi žádá, že dokáží zařídit, aby se to už „příště nestalo či vícekrát neopakovalo“.
…

Důležité jsou v současnosti dva předměty regulace. Na prvním místě jsou tzv. hedge fondy (v češtině pořád nevznikl ustálený ekvivalent, ale řekněme, že to jsou neregulované soukromé fondy rizikového kapitálu). V případě hedgeových fondů má ale jistá regulace logiku, pokud hedgeové fondy používají bankovní úvěry, měly by být regulovány a hlavně je třeba, aby byly více transparentní.

Dalším klíčovým tématem jsou ratingové agentury. Velká ratingová trojka (Moody‘s, Standard&Poors, Fitch) je jedním z viníků hypoteční krize. Finanční produkty dnes označované za jedovaté, měly obyčejně rating trojité A. Ratingové agentury jsou často zatíženy konflikty zájmů, vytváří oligopol a v případě USA mají dokonce jakýsi zvláštní status institucí chráněných zákonem. K tomuto tématu výborný text ze sobotních FT.

Česká vláda zatím v rámci ekonomické krize brojí proti regulaci. Otázka je, zda teď trochu nezmění názor. Za útokem na korunu z minulého týdne stály také hedgeové fondy a celý útok na středoevropské měny odstartovala renomovaná agentura Moody’s, která má máslo na hlavě. A troufám si tvrdit, že máslo ze všech másel nejmáslovatější.
…

Premiér Topolánek se na fóru HN k vládnímu podpůrnému balíčku vyjádřil tak, že pokud se trhy nenaučí “rozlišovat”, možná tu pomoc budeme nakonec potřebovat. Předseda vlády má pravdu, že novináři jeho výrok překroutili, resp. vytrhli z kontextu. Premiér to pronesl jako jakýsi dodatek k větě předchozí (neocitované), napůl žertem a ironicky. (Co řekl premiér - video iHNed.cz ZDE)

Jenže slovní přepis ironii či cynické žertování přenést neumí. Finanční agentury jako Reuters či Bloomberg musí být navíc suché jak to jen jde. To by měla být jedna z úloh NERVu: pánové měli premiérovi vysvětlit, že v okamžiku spekulativního útoku na měnu a v době zvýšené nervozity investorů nelze před novináři ani žertovat, ani ironizovat, ani nezávazně vtipkovat. Ve svém důsledku je chyba na straně premiéra.
…

Situace ve střední a východní (či jinak postkomunistické) Evropě leží mnohým na Západ od našich hranic mnohem více na srdci než nám samotným. Například komentátor FT Wolgang Munchau se domnívá, že střední a východní Evropa představuje nejurgentnější politickou otázku, které musí nyní EU čelit. Potíže bank, které investovaly do střední Evropy, dokonce hrozí rozvrátit eurozónu.

Podle Munchaua je třeba zemím střední a východní Evropy umožnit urychlený vstup do eurozóny, na základě zrušení nesmyslných kritérií. Například inflačního kriteria (průměr tří nejnižších národních inflací). Jaké inflační kriterium, když se Evropa řítí do delface? Kursové kriterium je podle Munchaua stejně nesmyslné.
…

Dnes ještě jeden pozoruhodný text z Financial Times. Podle ekonoma Paula de Grauweho nabourává krize také dogma o tom, že státy s flexibilnějším trhem práce dokáží dopady krize rychle vstřebat. Toto dogma podle De Grauweho neplatí v dobách deflace či poklesu cen. V době deflace, kdy klesají všechny ceny, jen ne ceny úvěrů, jsou na tom lépe státy s rigidním pracovním trhem (horší možnost propouštění, nemožnost snižování mezd). Státy s pružným pracovním trhem v dobách deflace utrpí mnohem prudší hospodářský sešup. Zajímavý příspěvek do zdejší debaty o švarcsystému.


Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.