Dnes představím čtenářům pouze výpisek z četby. Yves Smith ze serveru www.nakedcapitalism.com napsal 21. ledna zatím nejlepší text (podle mne), který se týká neschopnosti ekonomů včas diagnostikovat blížící se katastrofu (celý text zde).

Proč je ekonomie teflonovou disciplinou, zcela neschopnou připustit si a přiznat chyby? Hospodářské politiky ve Spojených státech a většině vyspělých zemí jsou do značné míry projektovány ekonomy. Ekonomové často slouží jako advokáti hospodářských politik, jsou pravidelně citováni v byznysových a politických médiích a regulérně přispívají do názorových stránek. Přitom se všichni dopustili masivní neschopnosti diagnózy.

Přitom tu zjevně byly zjevné důkazy blížících se problémů na různých frontách: nemovitostní bublina, zvyšující se hladina spotřebitelského dluhu, obrovský obchodní deficit USA, stagnující mzdy průměrných dělníků a Američanů vůbec, slaboučké rizikové prémie u riskantních úvěrů. Pouze někteří ekonomové jako Nouriel Roubini, Robert Shiller, Jim Hamilton a Henry Kaufman (seznam by asi mohl být o něco delší) varovali před jednotlivostmi.

Podle Shillera propadli ekonomové „skupinovému myšlení“ a nikdo nechtěl „vystrkovat hlavu“. To je podle Yvese Smithe s podivem, protože většina prestižních ekonomů má akademickou definitivu (zde poznámka autora auditu – každá zdravá společnost – si má pěstovat disent a názorovou oponenturu, platí to v akademické sféře, politice a dokonce i ve velkých firmách). Pokud by lékař opakovaně říkal pacientovi, že je zdravý a záhy by se přišlo na to, že má pacient čtvrtý stupeň rakoviny, dostal by se lékař k soudu. Ne tak ekonomové.

Podle Smitha se ekonomové ocitli příliš blízko moci a moc korumpuje. Politici se chtěli utvrdit v tom, že jejich politiky jsou skvělé a ekonomové jim servilně přitakávali. Žádný politik nechce poslouchat posla špatných zpráv.

Smith zdůrazňuje, že potíž je v tom, že řada ekonomů – jako například Daren Acemoglu – se dosud nevzdává víry v to, že „hamižnost“ je podobně jako „vlastní zájem“ docela dobrá věc. Acemoglu píše, že „hluboký a důležitý příspěvek ekonomické disciplině je poznání, že hamižnost není v abstraktním slova smyslu ani dobrá ani špatná“.

Slovníková definice hamižnosti je, že je to „sobecká a excesivní touha mít něčeho (třeba peněz) více než je potřeba“.

Hamižnost je něco jiného než, řekněme, ambice. „Hamižnost je dobrá“, říkával prý slavný spekulant a finanční podvodník 80. let Ivan Boesky, ve filmové verzi říkával totéž zločinec jménem Gordon Gekko. Abychom to řekli jasně – hamižnost je osobnost bez zábran. Psychiatři, sociální pracovníci, policisté, rodiče – ti všichni dobře vědí, že nekontrolovaná, nezdrženlivá a nesvědomitá touha po něčem není dobrá věc. Potíž je v tom, že ekonomům to většinou pořád ještě nedochází.

(Možná by i v Česku neškodilo, podívat se na to, co říkali a psali ještě před nedávnem hojně citovaní ekonomové a jak většina z nich odhadla všechno špatně. V USA se alespoň v některých médiích pokoušejí omezit citace těch, kteří odhadli a interpretovali všechno úplně špatně. Moc se to pravda nedaří).

P.S.
Mezinárodní měnový fond (MMF) snížil predikci světového ekonomického růstu na 0,5 procenta. Institut mezinárodních financí (Institute of International Finance) předpovídá pro letošek dokonce světový pokles o 1,1 procenta.

Vzhledem k tomu, že rozvojové – především asijské – země dosahovaly donedávna vysokého růstu znamená i takový globální růst okolo dvou procent poměrně brutální recesi ve vyspělých zemích.

Zde je zajímavý graf o vývoji globální průmyslové produkce a objemu světového obchodu z MMF.



Zaznamenat lze ale i překvapivě dobré zprávy. Důvěra německých obchodníků a investorů v ledna překvapivě razantně vzrostla. To je přece skvělé – když si lidé začnou věřit – půl je hotovo.

Kdo oproti tomu sleduje britský tisk, má pocit, že vize i analýzy jsou pořád temnější. Apokalypsa vedle nich bledne.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.