Barack Obama se 20. ledna stal 44. prezidentem Spojených států. Ve své inaugurační řeči se vrátil až k prvním osadníkům Ameriky a naléhal na občany USA, že i oni musí ukázat stejné odhodlání a víru, jako první (bílí) obyvatelé Ameriky, neboť i dnes stojí před podobnou výzvou. Dnes sice nejde o holý život, ale o udržení postavení největší světové velmoci, její bezpečnost a především o ekonomickou prosperitu 300 milionů amerických občanů.
Barack Obama má zcela určitě pravdu, že ekonomická situace Spojených států nebyla od Velké ekonomické krize obtížnější, než je dnes. V roce 2009 ale nehrozí opakování roku 1929, který vedl až k nezaměstnanosti jedné čtvrtiny práce schopných Američanů a k propadu amerického národního produktu o vice než 20%. Objem americké ekonomiky se loni pravděpodobně nezmenšil, „jen" stagnoval a letos se očekává pokles o 1-2%. Podíl nezaměstnaných roste, ale bez práce bylo na přelomu roku 2008 a 2009 „jen" 7% práceschopných Američanů.
Situace americké ekonomiky a především americké vlády se za posledních 80 let také výrazně změnila. Země, která bývala zdrojem kapitálu se stala do slova a do písmene závislou na pravidelném přísunu kapitálu ze zahraničí. Jen za posledních 12 měsíců „pohltila" americká ekonomika 700 miliard dolarů, které ji poskytli věřitelé z celého světa, především ovšem z Číny. Americká vláda dnes utrácí přibližně 5 bilionů dolarů ročně, spolufinancuje nejdražší program zdravotní péče na světě a její výdaje na důchodový systém rychle rostou.
Budou dnes fungovat osmdesát let staré recepty?
Přesto se v Americe neustále mluví o Velké hospodářské krizi a i tým nového prezidenta chce zopakovat některé prvky strategie prezidenta Roosevelta z 30. let minulého století. Především jde o masivní rozpočtový stimulus, který by měl do americké ekonomiky napumpovat zhruba 800 miliard dolarů během let 2009 a 2010. Takový obrovský objem peněz samozřejmě zvedne poptávku po různém zboží (betonu na stavbu silnic, solárních panelů určených k vyhřívání vládních budov, kukuřice na výrobu biopaliv...), a tedy povede k vyšší zaměstnanosti i k vyššímu růstu (nebo menšímu propadu) ekonomiky než kdyby vláda nic nedělala.
Zastánci tohoto rozpočtového programu se odvolávají na anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese, který vlastně založil makroekonomii tak, jak se dodnes učí na většině vysokých škol. Keynes žil právě v období Velké hospodářské krize a ve svých teoriích ukázal, že v období prudkého propadu ekonomiky, v okamžiku, kdy investoři ztrácejí důvěru a zastavují investice, je to právě a pouze vláda, která může a musí vstoupit do hry a investovat, utrácet a půjčovat si, jen aby ekonomiku opět „rozhýbala". Keynesovy teorie pak aplikoval v praxi americký prezident Roosevelt, a když díky (či, jak tvrdí řada ekonomů, navzdory) této politice Velká hospodářská krize skončila, bylo rozhodnuto: Keynes se stal nejvyšší autoritou v makroekonomii až do 70. let minulého století.
Lze tedy celou záležitost uzavřít a poděkovat nové administrativě USA, že se tak odhodlaně pouští do boje s ekonomickou krizí? Jak už to v ekonomii bývá, odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první pohled zdálo. Sám Keynes upozorňoval, že vytváří teorii pro mimořádné situace a že v „normálních dobách" není žádný důvod pro rozpočtové schodky - naopak vláda by měla mít přebytek ve svém rozpočtu. Jak už to ale bývá, politici si z Keynesovy teorie vzali jen to, co se jim hodilo - tedy že vytvářet schodky je přípustné, ba dokonce prospěšné.
Amerika si tak vytvořila systém, ne nepodobný evropskému, kde vláda garantuje stále větší výdaje, ale nevyžaduje od obyvatel, aby odváděli vyšší daně. Dlouhá léta se Američanům dařilo tento nesoulad maskovat: v 90. letech to byla internetová bublina, kdy všichni bohatli z investování do akcií firem, které nikdy nevydělali ani dolar. Začátkem 21. století se pak ve zlaté sele proměnily reality - kdo by se staral o důchod či o úspory, když ceny domů a bytů rostou o 15% ročně.
Jenže když vlády vytváří schodky i v dobách dobrých, zadluží se a ekonomika si na schodky zvykne. Politika, původně zamýšlená jako krátkodobá výpomoc pro období krize, se stává standardním dlouhodobým nástrojem pro všechny vlády, včetně té americké. V okamžiku krize pak musí vláda přijít s ještě větším zadlužováním - podobnost s narkomanem závislým na své droze není rozhodně náhodná.
Chůze na hraně ostrého nože?
Prezident USA tak dnes stojí před konfliktem - cokoliv je pro ekonomiku prospěšné z krátkodobého hlediska, ohrožuje její dlouhodobou perspektivu. Na druhou stranu, ignorování současné krize a soustředění se jen na dlouhodobé problémy americké ekonomiky by mohlo vést k zhroucení finančního systému a k opravdu hluboké krizi.
Americké banky a všechny finanční instituce, jejichž bohatství a úspěch byly založeny především a těchto bublinách jsou totiž na pokraji zhroucení. Za poslední tři měsíce loňského roku napumpovalo ministerstvo financí USA více než 250 miliard dolarů do bank a v lednu 2009 muselo přidat dalších 20 miliard do Bank of America, jen aby odvrátilo její bankrot. Citigroup pak dostala od vlády stomiliardovou garanci na pochybné úvěry.
A jak se velké banky obávají o své přežití, nemají prostředky ani čas poskytovat úvěry americkým firmám ani domácnostem, které jsou na úvěrech závislé - jen pomocí dalších úvěrů mohou udržovat svůj vysoký životní standard a přitom splácet úvěry staré: na dům, na auto, na dovolenou v Karibiku, na univerzitu či na zubaře... V takové situaci vlastně americká vláda nastupuje jako „dlužník poslední instance" - vládě půjčí i krachující banka a kdyby náhodou ne, vláda si může půjčit v zahraničí a do americké ekonomiky pumpovat stovky miliard, které najednou chybí.
Jak dlouho si ale může americká vláda takhle masivně půjčovat? Zjednodušeně řečeno, dokud ji bude někdo ochoten půjčit. Za posledních 20 let půjčily Americe jak soukromí investoři tak především asijské centrální banky stovky miliard dolarů. Čína má pohledávky vůči americké vládě ve výši 700 miliard dolarů, Japonsko 600 miliard, olejářské země ze Středního Východu půjčily americké vládě 200 miliard dolarů. Ale Americe půjčují i menší a chudší země: Brazílie drží dluh americké vlády ve výši 130 miliard dolarů, Rusko téměř 80 miliard (i když je rychle prodává, aby ochránilo svoji měnu), Thajsko a Mexiko každé více než 35 miliard, Turecko (Turecko!) více než 20 miliard dolarů. Dohromady běhalo koncem roku 2008 po světě přes 2 bilionu dolarů dluhu americké vlády.
Americká vláda tedy stojí tváří v tvář obrovské vlně dluhu - vnitřního i vnějšího. Selský rozum by napovídal, že v takové situaci je třeba šetřit, případně zvýšit výnos z daní. Krátkodobý program je však právě opačný - utrácet ještě víc a daně spíš snížit.
Nová americká administrativa věří, že musí napřed nastartovat ekonomiku, ať to stojí, co chce, a až pak že se bude věnovat důsledkům rozpočtové expanze. Takový manévr je jistě, alespoň teoreticky, možný. Bude však vyžadovat pevné vedení a mimořádně příznivou konstelaci vnějších faktorů. Barack Obama si věří, že se mu podaří uchovat pevné vedení na domácí půdě: ostatně stačilo mu pár telefonátů, aby přesvědčil ty senátory, kteří ještě v listopadu ve volbách horlili proti záchraně bank, aby schválili dalších 350 miliard dolarů přesně na to. Kritický okamžik však přijde za rok či dva, když bude třeba zatáhnout za brzdu a začít zase šetřit. Šetření se neobejde bez úspor ve výdajích na zdravotnictví, v dalším zpřísnění důchodového systému a bez omezení výdajů na americkou armádu. Každý takový škrt ale vyvolá obrovský odpor a prezident Obama bude muset přesvědčit své voliče, že změna neznamená vždy jenom více vládních výdajů, ale někdy i jejich snižování.
Vnější prostředí bude pro Ameriku ještě nevyzpytatelnější. Relativní velikost zadlužení americké vlády sice není nejvyšší na světě, ale v absolutním vyjádření jde o rozhodující objem na světových finančních trzích. Americké vládní dluhopisy jsou jako mazadlo v motoru: za prakticky každou transakcí na finančních trzích stojí v nějaké formě jištění založené právě na amerických dluhopisech. Pokud by finanční trhy ztratily důvěru v solventnost americké vlády, došlo by k zhroucení podstatných částí finanční infrastruktury moderního světa. Američané se proto musí pohybovat velmi opatrně a musí přesvědčit finanční trhy, že dluh americké vlády je bezpečný.
Daňová reforma je nutná, ale nepopulární
Aby se celý tento obtížný manévr podařil, bude muset americká vláda, buď tato, nebo ta příští, přistoupit k dlouho odkládané reformě daňového systému. Amerika stále spoléhá na zdanění zisků firem a příjmů svých obyvatel. Tyto příjmové daně jsou ale hodně neefektivní a přímo vybízejí k obcházení. Celý americký daňový systém je proto neuvěřitelně složitý.
Náprava je technicky vzato velmi jednoduchá: Američané stále velmi málo daní spotřebu, především spotřebu benzínu. Galon benzínu (přes 4 litry) je zatížen daní jen necelého půl dolaru (tj. 2,50 Kč na litr). Tak nízká daň motivuje Američany k plýtvání s benzínem a energiemi obecně. Ekonomicky mnohem efektivnější by bylo daň z benzínu zvýšit na několikanásobek a zároveň snížit daně z příjmů a zisků. To by změnilo strukturu americké ekonomiky mnohem efektivněji než jakékoliv dotace na sluneční panely, které plánuje Obamova administrativa. Zároveň by to motivovalo výzkum alternativních zdrojů energie a omezilo závislost USA na pochybných režimech typu Saudské Arábie či Venezuely.
Brack Obama se zatím k tak radikální vizi daňové reformy nepřihlásil. Podle něj je život běžných Američanů už teď dost těžký, takže není možno ho dále zatěžovat zdaněním jejich miláčků v garáži. To je ovšem největší problém Ameriky - uvědomit si, že excesy posledních dvaceti let nejde prostě jen přebít dalším zadlužením, tentokrát vlády, ale že bude nutné opravdu snížit spotřebu a začít více šetřit. Lord Keynes by se jistě obracel v hrobě, kdyby viděl, že jeho teorie, která měla zabránit naprostému zbídačení lidí v naprosto výjimečné ekonomické krizi se používá pro udržení blahobytu a plýtvání.
Vyšlo 26. ledna v MFDNES
