Genocida Palestinců, pokus o svržení vlády teroristického Hamasu, nevyhnutelnost masivní pozemní bojové operace a jiná další silná prohlášení zaznívají v posledních dnech z obou stran izraelsko – palestinského konfliktu. Připadá mi, že použití vojenské síly při jeho řešení se od vzniku samostatného státu Izrael objevuje s železnou pravidelností. Osobně jsem si myslel, že po postavení nové „Berlínské zdi“ oddělující neprodyšně obě znesvářené strany na dlouhou dobu ozbrojené boje utichnou, ale opak je pravdou. Rakety a letectvo žádná zeď nezastaví. Vypadá to, že stavba zdi byla především lákadlem pro voliče, kteří jako všude touží po bezpečí a jistotě. V čem tedy tkví kořeny a důvody tohoto dlouholetého ozbrojeného konfliktu?
Hra politických elit
Podle mých osobních zkušeností válku nechtějí běžní občané ani na izraelské ani na palestinské straně. Dokladem tohoto tvrzení mohou být sílící demonstrace proti ozbrojenému zásahu v některých izraelských městech. Co ale s Palestinci? Ti jsou v médiích vykresleni jako ti, kteří během svých protestů pálí vlajky cizích států, kamenují podobizny „protivníků“ a střílejí do vzduchu ze samopalů. To ovšem není charakteristický obraz velmi chudého ale přátelského palestinského člověka. Palestině jednomu z nejubožejších míst na této zemi válka nepomůže a obyčejní lidé to ví – jen se to bojí otevřeně vyjádřit.
Kdo však z válečného stavu profituje jsou podle mého názoru politické elity na obou stranách. Ozbrojený konflikt může být pro ně příležitostí, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů a přehmatů. V Palestině je to nic neřešící bratrovražedný souboj o státní moc mezi Fatahem a Hamasem a izraelská vnitropolitická scéna také stabilitou příliš neoplývá. Široké vládní koalice a jejich leadeři se střídají jako na běžícím pásu. Nemusí nás tedy překvapit skutečnost, že konflikt vypukl po zoufalých pokusech o rekonstrukci vlády - několik týdnů před předčasnými volbami. Je to jen náhoda? A má vůbec tento odvěký spor nějaká východiska?
