Jan Zahradil před kongresem horlivě bojuje za to, aby si ODS "ve své pomyslné genetické výbavě" ponechala názory Václava Klause na evropskou integraci (HN 3.12.). Jeho znepokojení z "vábení českých eurofilů po jakési "emancipaci od Klause"" je pochopitelné - jako někdo, kdo zasvětil kariéru propagování názorů čestného předsedy ODS musí dnes se skřípěním zubů asistovat signálům, které vysílá dovnitř strany i do EU Mirek Topolánek. Ten totiž, jakkoli polovičatě, naznačuje změnu, která je v největší pravicové straně potřeba jako sůl.

Kongres má potenciál ODS nasměrovat ke standardní proevropské liberálně-konzervativní straně. Najde však její předseda odvahu k rozseknutí latentního konfliktu uvnitř strany?

 

Premiér již dlouho lavíruje mezi loajalitou vůči vyčpělému ideologickému postoji „otce zakladatele“ a pragmatickou pozicí premiéra připravujícího se na předsednictví. Klusat na dvou koních najednou a nespadnout však nelze. Mirek Topolánek již prohlásil, že je pro něj „setrvání v EU tak důležité, že žádná cena nebude dost vysoká. Hlavní je, že se nedostaneme opět do područí zemí bývalého Sovětského svazu. A to je rozdíl, který nás s Václavem Klausem od sebe odlišuje".(MFD, 27.10.) Tento půlkrok však musí premiér dokončit.

 

Předseda ODS může být úspěšným premiérem relativně úspěšné předsednické země jen tehdy, myslí-li svá slova o Moskvě a Bruselu upřímně a dotáhne-li je do jednoznačných důsledků. Prvním krokem by mělo být zrušení usnesení kongresu z roku 2006 zakazující členům ODS předávat další kompetence na úroveň EU a znemožňující tak ODS jednat v EU konstruktivně.

Topolánek by měl ukázat, že kořeny ODS nejsou euroskeptické, jak mylně tvrdí Jan Zahradil. Je třeba je naopak hledat v přihlášce České republiky k přijetí do EU, kterou podala právě vláda ODS a ve které „nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy“. Na tyto a ne Klausovými věrnými dodatečně vydumané kořeny by měl Mirek Topolánek navázat - tím spíše, že tehdejší vláda ODS k jednoznačně proevropskému závěru došla "nezvratně". Předseda ODS by měl jejího ducha naplňovat v praxi - počínaje ratifikací Lisabonské smlouvy.

Říká-li totiž i Jan Zahradil, že Lisabon bude přijat i "bez ohledu na případné irské nebo české Ne", neznamená otálení s jeho ratifikací nic jiného než zhoršování pozice České republiky v EU. Premiér by tedy měl, v dohodě s ČSSD, podpořit bezodkladnou ratifikaci - ta je nezbytnou podmínkou pro důvěryhodnost předsednictví a České republiky jako partnera v EU.

Předseda ODS by měl také svou stranu nasměrovat jednoznačně do Evropské strany lidové a nikoli do nikam nevedoucího, marginálního klubu s britskými konzervativci a stranou bratrů Kaczyńských, díky kterému by ODS v Evropském parlamentu, ale především Radě ministrů nemohla pro své návrhy nikdy získat většinu.

 

 

Tento týden zveřejněná sociologická analýza preferencí českých voličů naznačuje, že přirozený prostor pro pravici je v České republice omezený. Pokud navíc ODS zůstane na eurofobních pozicích zděděných od Václava Klause, příští volby může prohrát zcela. Má-li se ODS stát stranou volitelnou pro proevropské pravicové voliče, bude se tedy muset jednoznačně, plně a do důsledků odstřihnout od Václava Klause, a tento posun doplnit konkrétními činy. Jestliže to však občanští demokraté v čele s Mirkem Topolánkem nezvládnou, zůstanou v kontinentální Evropě anomálií a významná část českých voličů nadále nebude mít koho volit.