S Klausem, nebo s voliči? ODS si musí vybrat

Jan Zahradil před kongresem horlivě bojuje za to, aby si ODS "ve své pomyslné genetické výbavě" ponechala názory Václava Klause na evropskou integraci (HN 3.12.). Jeho znepokojení z "vábení českých eurofilů po jakési "emancipaci od Klause"" je pochopitelné - jako někdo, kdo zasvětil kariéru propagování názorů čestného předsedy ODS musí dnes se skřípěním zubů asistovat signálům, které vysílá dovnitř strany i do EU Mirek Topolánek. Ten totiž, jakkoli polovičatě, naznačuje změnu, která je v největší pravicové straně potřeba jako sůl.

Kongres má potenciál ODS nasměrovat ke standardní proevropské liberálně-konzervativní straně. Najde však její předseda odvahu k rozseknutí latentního konfliktu uvnitř strany?

Premiér již dlouho lavíruje mezi loajalitou vůči vyčpělému ideologickému postoji „otce zakladatele“ a pragmatickou pozicí premiéra připravujícího se na předsednictví. Klusat na dvou koních najednou a nespadnout však nelze. Mirek Topolánek již prohlásil, že je pro něj „setrvání v EU tak důležité, že žádná cena nebude dost vysoká. Hlavní je, že se nedostaneme opět do područí zemí bývalého Sovětského svazu. A to je rozdíl, který nás s Václavem Klausem od sebe odlišuje".(MFD, 27.10.) Tento půlkrok však musí premiér dokončit.

Předseda ODS může být úspěšným premiérem relativně úspěšné předsednické země jen tehdy, myslí-li svá slova o Moskvě a Bruselu upřímně a dotáhne-li je do jednoznačných důsledků. Prvním krokem by mělo být zrušení usnesení kongresu z roku 2006 zakazující členům ODS předávat další kompetence na úroveň EU a znemožňující tak ODS jednat v EU konstruktivně.

Topolánek by měl ukázat, že kořeny ODS nejsou euroskeptické, jak mylně tvrdí Jan Zahradil. Je třeba je naopak hledat v přihlášce České republiky k přijetí do EU, kterou podala právě vláda ODS a ve které „nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy“. Na tyto a ne Klausovými věrnými dodatečně vydumané kořeny by měl Mirek Topolánek navázat - tím spíše, že tehdejší vláda ODS k jednoznačně proevropskému závěru došla "nezvratně". Předseda ODS by měl jejího ducha naplňovat v praxi - počínaje ratifikací Lisabonské smlouvy.

Říká-li totiž i Jan Zahradil, že Lisabon bude přijat i "bez ohledu na případné irské nebo české Ne", neznamená otálení s jeho ratifikací nic jiného než zhoršování pozice České republiky v EU. Premiér by tedy měl, v dohodě s ČSSD, podpořit bezodkladnou ratifikaci - ta je nezbytnou podmínkou pro důvěryhodnost předsednictví a České republiky jako partnera v EU.

Předseda ODS by měl také svou stranu nasměrovat jednoznačně do Evropské strany lidové a nikoli do nikam nevedoucího, marginálního klubu s britskými konzervativci a stranou bratrů Kaczyńských, díky kterému by ODS v Evropském parlamentu, ale především Radě ministrů nemohla pro své návrhy nikdy získat většinu.

Tento týden zveřejněná sociologická analýza preferencí českých voličů naznačuje, že přirozený prostor pro pravici je v České republice omezený. Pokud navíc ODS zůstane na eurofobních pozicích zděděných od Václava Klause, příští volby může prohrát zcela. Má-li se ODS stát stranou volitelnou pro proevropské pravicové voliče, bude se tedy muset jednoznačně, plně a do důsledků odstřihnout od Václava Klause, a tento posun doplnit konkrétními činy. Jestliže to však občanští demokraté v čele s Mirkem Topolánkem nezvládnou, zůstanou v kontinentální Evropě anomálií a významná část českých voličů nadále nebude mít koho volit.