S těžko uvěřitelnými nápady přicházejí před kongresem ODS pražský primátor Pavel Bém i bývalý středočeský hejtman Petr Bendl. Začněme s Bendlem. Ten tvrdí, že by Česká republika měla znovu otevřít jednání o Lisabonské smlouvě a vyjednat si nějaké výjimky a dodatky.

Zdá se, že pan Bendl se asi o Lisabonské smlouvě dozvěděl teprve před pár dny. Smlouva je důsledkem vyjednávání a kompromisů, všeho vyjednávání se zúčastnila Česká republika, vyjednávala ji především tato vláda a před ní první Topolánkova vláda (ta která nedostala důvěru). Jestli si náhodou pan Bendl nevšiml, smlouvu stvrdili podpisem premiér a ministr zahraničí. Od této chvíle je proces jasný, probíhá ratifikace. Jak by asi tento stát vypadal, kdyby začal říkat, že si najednou vzpomněl, že chce do smlouvy ještě něco přidat? Příznačné je, že Bendl nenavrhuje, jaké výjimky bychom si měli vyjednat. Hlavně abychom měli nějaké, že… Pozoruhodné je, že člověk s těmito znalostmi aspiruje na post místopředsedy ODS a možná na post jejího šéfa.

Pavel Bém zase prohlásil, že bychom měli chtít novou a stručnou smlouvu. Ano to bychom chtěli všichni. Jenže Lisabonská smlouva absorbuje předešlé evropské smlouvy a na pár stránek ji prostě napsat nelze. Když před více než dvě stě lety psala hrstka gentlemanů stručnou americkou ústavu, mohla být stručná především proto, že ctihodných a vzdělaných pánů, kteří se na ní dohodli, bylo v podstatě jenom několik. Samy počátky americké „demokracie“ (to slovo se mimochodem v americké konstituci vůbec nevyskytuje) se týkaly pár tisícovek lidí, protože volit mohli pouze majitelé pozemků. Taková doba už se pochopitelně nikdy opakovat nebude.

V Evropě nežijí jen liberálové, ale také třeba miliony konzervativců a miliony odborářů a socialistů, kteří si představují základní dokumenty jako listinu nesplnitelných přání a tužeb jako jakýsi dopis Ježíškovi. Celý vtip spočívá v tom, že s miliony lidí se kterými nesouhlasíme, se musíme umět v Evropě dohodnout a uzavřít s nimi kompromis. Kompromis není diktát. A krom toho – to, co tvoří opravdový ústavní skeleton (ústavu v úzkém, čistém či pravém slova smyslu) - tedy rozdělení mocí mezi národní vlády, Evropskou radu, evropský parlament a Evropskou komisi, hlasovací mechanismy apod.) je vyjádřeno poměrně jednoduše. „Potíž“ je to ostatní, to ale de facto žádná ústava není, je to – jak již bylo řečeno – absorbce všech předešlých mezinárodních smluv.

Až se o tomhle bude mluvit na kongresu ODS, měli by se delegáti dotázat, proč v jiných srovnatelně velkých zemích (Dánsko, Holandsko, Slovinsko, Maďarsko, Belgie, Rakousko, Finsko) nevzbuzuje Lisabonská smlouva mezi politickou elitou srovnatelné negativní emoce. Žijí snad v těchto zemích hlupáci a idioti, kteří vlezou jako ovce do německého chomoutu nebo do koncentračního tábora, kde budou jako bachaři sloužit zlí socialističtí úředníci z Bruselu? Pochybuji. Ve většině těchto zemí, čtenář odpustí, je obyvatelstvo kultivovanější, vzdělanější a znalejší světa než v České republice.

Neexistuje nic jako přirozená česká (jadrná, sedlácká či furiantská) euroskepse. Česká eurofobie má jedinou podstatu a kořen: snahu zalíbit se a podlézat hlavě státu (prezident u nás není ceremoniální, ale je relativně silný a mocný), která má navíc tu povahu, že oceňuje pouze ty, kdo bezvýhradně klonují jeho názory a mstí se těm, kteří se mu postaví (viz. Iva Brožová a někteří odvážní justiční čekatelé).

P.S.
Není asi náhodou, že největším spojencem pravicových českých eurofobů je KSČM a pak také ruský Putinův režim a tamější kliky bývalé KGB. Vždyť kdo jiný má zájem na slabé, rozhádané, neschpopné a rozdělené Evropě? Mimochodem: doporučuji čtenářům článek Jana Urbana v dnešních Lidových novinách o tom, kdo asi bude financovat projekt Libertas.cz. Je to podnětné čtení.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.