Skoro měsíc máte vlastně jen příjemné starosti: jestli ochutnat smaženou žábu, jak nastavit foťák na západ slunce nad Mekongem a kde uprostřed pralesa sehnat opraváře rozbité motorky. Prostě taková dovolená v Laosu.
Samozřejmě i tady se člověk dostane ke zprávám, co se děje na letišti v Thajsku. Jenže kdo by se staral: Z Bangkoku letíte až za dva týdny a navíc když všude kolem vidíte pověstnou usměvavou ležérnost obyvatel jihovýchodní Asie, ví se skoro jistě, že premiérovi odpůrci dlouho blokádu nevydrží.
Jenže když do odletu zbývá už jen pár dní, tak člověk silně znejistí. A i když nemá přístup k internetu, z thajského satelitniho kanálu už nějak vytuší, že tohle je průšvih. Navíc, když si vzpomene na pár znepokojivých esemesek, které mu v posledních dnech chodily od známých.
Takže jste ve městě Sekong, v jižním Laosu, kterým při americko-vietnamské válce proudily po Ho Či Minově stezce zbraně a zásoby komunistickým partyzánům, a nevíte co dělat. V téhle šestnáctitisícové díře uprostřed pralesa není skutečně nic, mobil nemá signál. Jakýsi cestovatel tvrdí, že turisté mají volat Bangkok kvůli přebookování letu. Dobře, ale jak na to?
Anglicky samozřejmě nemluví nikdo, na recepci v budově, která je prý hotelem, umí jen základní číslovky. Podle bible travellerů, průvodce Lonely Planet, je v Sekongu cosi jako "telekomunikační centrum." Je ale samozřejmě zavřené a mladý mnich z nedalekého chrámu pochybuje, že by tam nějaké připojení na internet mohli mít. Alespoň ale mluví anglicky, i když jestli Laosan říká svoji mňoukavou mateřštinou "tři", může to znamenat strom, čaj, tři, nebo taky úplně něco jiného. Kde leží Praha netuší, ale zase umí vyjmenovat základní sestavu české reprezentace z posledního Eura.
Dva baťůžkáři z Izralele už tuší, že o letenku přišli. Mají opustit Bangkok za tři dny a jejich letecká společnost jim prý už dala vědět, že jestli bude blokáda pokračovat, dostanou se domů někdy v únoru.
O padesát kilometrů dál ve městě Paksong už alespoň mají na hotelu thajskou televizi. Ano, opravdu je potřeba si přebookovat letenku. A je i signál: kamarádi posílají čísla, na která se má volat. Anglicky umí jen holandský majitel malé kavárničky na hlavní a jediné třídě v tomhle městě v horách uprostřed kávovníkových plantáží. Rádi byste letěli jednoduše odjinud, třeba z Hanoje nebo Kuala Lumpuru. Jenže vy jste už dali za letenku přes dvacet tisíc a teď kupovat další?
Takže volání do Bangkoku... Čísla jsou dvě, ale kdyby nebylo žádné, vyšlo by to nastejno. Telefony nikdo nebere a když jste neodbytní, po půl minutě se ozve obsazovací tón.
V televizi zatím ukazují naštvané turisty čekající na náhradních letištích a z titulku v thajštině se dá pochopit, že jich je údajně kolem sta tisíc. Nic povzbudivého. Nakonec vychází až poslední možnost: agentura, která letenky prodala, ochotně nabízí, že se vás pokusí procpat do nejbližšího letu. Ale jestli to bude v termínu, nebo si budete muset dovolenou prodloužit (nic proti tomu, samozřejmě), to už nikdo neví.
Zaplaťpánbůh za první větší město, kam už dorazil internet. V Pakse na laosko-thajských hranicích mají i CNN přímo v hotelové internetové kavárně. Prý právě blokáda skončila, premiér odstoupil. Takže v neděli ráno na bangkokském letišti u spoje do Frankurtu. Tedy, možná...
