Zaplněný Kongresový palác o právě uplynulé sobotě freneticky tleskal osobě i úvahám emanace Avalókitešváry, bódhisattvy soucitu. Popularita dalajlamy mezi soudobými intelektuály svědčí o ideové dezorientaci moderního myšlení a jeho duchovním sebeklamu. Nemám v úmyslu se šířeji rozepisovat o schizofrenii apoštolů humanity, propagujících osobu, reprezentující staletí útlaku prostých obyvatel Tibetu formou institucionalizovaného otroctví, duchovní povýšenost tibetských mnichů a soustavu trestů, v jejímž rejstříku bylo smrt způsobující bičování, utínání končetin či vylupování očí. V očích hollywoodského herce Richarda Gerea bude dalajláma i nadále „nejdokonalejším žijícím člověkem, v jehož přítomnosti se duchovně uzdravíte“. 
Dalajlama do Prahy přicestoval na pozvání svého velkého ctitele, autora předmluvy k Tibetské knize o životě a smrti, Václava Havla. Jeho přednášku v Kongresovém paláci si prý pozorně vyslechli i Martin Bursík s Kateřinou Jacques. Nebyl jsem této přednášce přítomen, ale četl jsem některé dalajlámovy proslovy z jeho předchozích návštěv Prahy. A kladu si otázku, čím je světonázor, zastávaný dalajlámou, pro dnešního Evropana tak atraktivní.
Nejsem odborníkem na buddhismus a jeho rozmanité, vzájemně se vyvracející, odnože. Několik skutečností je však zřejmých i neodborníkům – buddhismus není ve vlastním slova smyslu náboženstvím. Náboženství předpokládá existenci osobního, zjevujícího se Boha, ke kterému člověk teprve následně pořádá svůj vztah. V náboženském životě vychází člověk z pravd, nemajících svůj původ v nitru člověka, ale pocházejících od Boha samotného a zprostředkovaných náboženskou autoritou, jednotlivým osobám nadřazenou. Ontologická propast mezi tvorem a Tvůrcem je hluboká, i když existuje most, který z Boží iniciativy oba břehy spojuje. Buddhismus tato východiska odmítá. Popírá existenci transcendentního Boha a spolu s ním i na člověku nezávislý zdroj bytí a měřítko dobrého a zlého. Oproti tomu buddhismus situuje „božské“ do nitra člověka. Postupným zdokonalováním si člověk uvědomuje, že mezi božstvím a lidstvím není reálného rozdílu. Sebezbožštění člověka lze dosáhnout lidskými silami, není třeba se spoléhat na mimolidskou pomoc zvenčí. Přestože buddhismus zdůrazňuje význam některých přirozeně dobrých stránek mravního života (skromnost, ohled na stvoření), vzhledem k jejich služebnému postavení vůči poslednímu cíli buddhismu, kterým je anihilace lidské subjektivity, dochází k jejich znetvoření. Nejvyšším cílem buddhismu není život v plnosti, jak je tomu u skutečného náboženství (realita věčného života) ale smrt, zánik vlastního „já“.
Proč jsou právě tyto aspekty buddhismu pro evropské „postkřesťany“ tak přitažlivé? Neexistuje-li v mravním a duchovním životě mimolidské měřítko, je posledním soudcem nad vlastním životem, jeho směřováním i hodnotou, člověk sám. Lze namítnout, že klasický ateismus, jak jsme jej poznali v éře marxismu-leninismu, již dávno vyšel z módy. Chceme-li být dnes „in“, přinejmenším v intelektuálním prostředí, musíme být alespoň v nějakém smyslu „duchovní“. Ale pozor! O tom, co je obsahem a cílem duchovního života, rozhoduji výlučně sám, do toho si žádnou vyšší autoritou mluvit nenechám! Jak svůdné, jak dnešní…
Buddhismus je prý synonymem nenásilí. Vyprávějte to pronásledovaným křesťanům v Bhútánu či Barmě, kteří jsou vězněni či vypovídáni ze země v důsledku své misijní činnost na území těchto buddhistických států. Nevšiml jsem si, že by dalajláma či jeho obdivovatelé proti této praxi protestovali. Jak je to možné, když jejich rétorika přetéká důrazem na náboženskou smířlivost a hodnotu plurality? Při jedné z minulých návštěv Prahy (Fórum 2000) hovořil dalajláma o tom, že si nepřeje, aby se křesťané, židé či muslimové stávali buddhisty, neboť všechna tato náboženství, vládne-li v nich duch tolerance a vědomí vlastní neúplnosti, jsou stejnou měrou dobrá. Jako lahodí oku člověka zahrada, v níž kvete množství květů různých rostlin, tak lahodí světu, když v něm koexistují různé náboženské systémy a tradice. Anglický historik a politický komentátor Timothy Garton Ash význam dalajlámových slov shrnul takto: „Po komplikovaných, učených a institucionálních prohlášeních představitelů židů, křesťanů a muslimů vstal dalajlama a řekl: moje poselství je o jediném, o vzájemnosti. Měli bychom se snažit být lepšími lidmi a být schopni většího soucitu. Intelektuální diskuse se točila kolem jediné otázky: jaké je, pokud vůbec existuje, morální a duchovní minimum společné všem národům a civilizacím? Konfuciáni, buddhisté, ateisté, agnostici, všichni jsme hledali definici onoho společného minima. A potom vstal dalajlama a daroval nám ji...“
Zde nacházím další vysvětlení rostoucí popularity údajného spolupracovníka americké rozvědky, který při své návštěvě Rakouska v roce 2007 prohlásil, že je “vlastně socialista a marxista“. Náboženský relativismus, zastávaný dalajlámou, po člověku nic velkého nepožaduje. Snad jen jediné – aby zcela rezignoval na hodnotu pravdy. Jenomže kde chybí láska k pravdě, tam chybí i pravá láska k člověku.
Dalajlámovo poselství soucitu a snášenlivosti je bezobsažné. Škoda, že si to tak málo lidí uvědomuje.
