Nový americký prezident Barack Obama velmi pravděpodobně zdědí po Georgi Bushovi nejen finanční krizi, ale i problém co dělat s trojicí amerických automobilek. Finanční sektor má svůj TARP - sedmiset-miliardový záchranný balík, z něhož by celá polovina měla „zbýt" na nového prezidenta, automobilky zatím takové štěstí nemají. Jejich tři nejvyšší šéfové minulý týden podnikli společný útok na Washington - pokoušeli se přesvědčit kongresmany, aby jim k pomoci ve výši 25 miliard dolarů, která byla schválena již v září, přidali dalších 25 miliard. Jinak se prý General Motors, Ford ani Chrysler nedočkají jara 2009. Kongres se zatím nebyl schopen dohodnout na ničem, další návštěva z Detroitu je čeká začátkem prosince, rozhodnutí však pravděpodobně zbude až na nového prezidenta, který do úřadu nastoupí 20. ledna 2009.

Již nyní však probíhá bouřlivá debata, zda automobilkám vůbec pomáhat, případně, jakou formu by pomoc mít měla. Je zcela nesporné, že automobilový průmysl v USA je v hluboké krizi. Díky kombinaci vysokých mzdových nákladů, nevhodné struktury produkce a finanční krize stojí všechny tři automobilky tváří v tvář krachu. Nejblíže k němu má ta největší z nich - General Motors, Ford je na tom jen o málo lépe a nejmenší (a na burze neobchodovaný) Chrysler je jen v další fázi své více než dvacetileté krize.

Auta=Amerika

Stejně tak je nesporné, že automobilový průmysl je pro americkou ekonomiku mimořádně důležitý. Tři detroitské firmy zaměstnávají přímo čtvrt milionu zaměstnanců, další polovina milionu vyrábí součástky do jejich aut a další dva miliony míst na automobilkách závisí nepřímo - jsou to stovky firem poskytující služby buď přímo automobilkám, nebo jejich zaměstnancům. V případě bankrotu americké trojky by zřejmě zbankrotovaly i jejich dodavatelé a nedokázali by zásobovat ani japonské či německé firmy, usazené dnes v USA. Celkový pokles produkce by tak mohl být ještě výraznější než by odpovídalo číslům ze samotného Detroitu. Automobily jsou také důležitým symbolem a součástí „amerického snu". Jejich bankrot by v očích mnoha Američanů definitivně potvrdil úpadek jejich ekonomiky a vedl by k dalším otřesům na finančních trzích. Velká část státu Michigan by se stala průmyslovou pustinou a nezaměstnanost by šla prudce nahoru.

Všechny tři detroitské automobilky mají navíc závazky vůči stávajícím i minulým zaměstnancům - platí jim důchody, hradí zdravotní pojištění. V případě bankrotu by tyto miliardové závazky musel převzít stát, což v současné finanční situaci není zrovna příjemná vyhlídka. Všechny tři automobilky se navíc zapřísahávají, že jde je o krátkodobou „půjčku" a že za rok budou opět ziskové. V platnost vstoupí nové smlouvy s odbory, finanční trhy se stabilizují, poptávka po autech znovu vzroste a GM konečně uvede na trh dlouho slibovaný hybridní Volt. Konečně, automobilky mohou (a v minulosti byly) být rychle převedeny na zbrojní výrobu. Bankrot by zřejmě vedl k alespoň částečnému převzetí továren zahraničními automobilkami, což je další komplikace pro americkou vládu.

Je ovšem otázka, zda může jakákoliv vládní pomoc chmurný osud odvrátit. Krize Detroitu není náhodná ani krátkodobá. GM i Chrysler stále závisí především na produkci obrovských a nákladných pick-upů a džípů. Náklady jsou v Detroitu až o třetinu vyšší než v amerických továrnách Toyoty či BMW a zahraniční automobilky operují již v desítkách amerických států a zaměstnávají přímo či nepřímo půl milionu Američanů. Jejich automobily jsou většinou menší, méně poruchové a úspornější. Především GM má také mimořádně nákladnou a zbytečně rozsáhlou prodejní síť, která potřebuje zeštíhlit nejméně na polovinu.

Nalévat v takové situaci do Detroitu 25 miliard vypadá jako bláznovství. Peníze na pomoc dlouhodobě neefektivním automobilkám by šly na úkor těch firem, které vyrábějí a prodávají žádané zboží a služby. Čím dříve se americká ekonomika zbaví neúspěšného detroitského modelu, tím dříve bude schopná zvýšit svoji produktivitu.

Bankrot nemusí být konec

Bankrot, respektive jeho vyhlášení a ochrana proti věřitelům a speciální práva správce v rámci „kapitoly 11", by Detroitu umožnil přijmout kroky, které jsou za „normálních" okolností nereálné: snížení celkové kompenzace pro zaměstnance (včetně převodu penzijních fondů na stát), prodej nadbytečných továren (zřejmě zahraniční konkurenci, ale jiná cesta není), výměnu managamentu (šéf GM Wagoner odmítá odejít, šéf Chrysleru Nardelli je známý především svým dvousetmilionovým odstupným ve svém předchozím působišti). GM a Ford by se mohli soustředit na své zahraniční aktivity, kde jsou většinou mnohem úspěšnější než doma - GM loni vyrobil více aut mimo USA než v nich.

Bankrotový postup by navíc znemožnil Kongresu požadovat na Detroitu politicky populární, ale kontraproduktivní opatření. Demokraté v Kongresu by zcela jistě výměnou za pomoc požadovali omezení platu manažerů a již dnes hovoří o „kvótách" na hybridní a elektrické automobily, které by „zachráněné" automobilky musely vyrábět. Jakkoliv jsou platy některých manažerů v USA nepřiměřeně vysoké, není jasné, proč by zrovna politici měli stanovovat mzdy v soukromých firmách. Podobně platí, že politicky motivované „plánování" produkce by konkurenceschopnost amerických automobilek spíše dále oslabilo.

Americký Kongres by přitom automobilky k produkci úspornějších aut mohl přinutit velmi jednoduše - stačí zvýšit daně na benzín, které by benzín zdražily někam k evropské úrovni. Když v létě stál benzín 4 dolary (za galon, tj. za více než 4 litry!), washingtonské metro bylo plné a poptávka po malých autech šla rychle nahoru. Dnes stojí benzín už zase 2 dolary za galon (nějakých deset korun za litr) a Američané se vracejí ke svým milovaným tankům na kolech... Zvýšení daně z benzínu je však pro politiky doposud nepřekročitelné tabu, raději vydávají miliardy na „podporu" alternativních pohonů.

Budoucnost - International Motors, Inc.?

Spojené státy si zřejmě budou rok 2008 dlouho pamatovat jako jeden z nejhorších v jejich historii. Po bankrotu velkých finančních skupin přišly na řadu ikony amerického průmyslu - General Motors, Ford i Chrysler. Nic nevadí, že jejich lesk je již několik desetiletí mírně zašlý, pro většinu Američanů jsou to stále nejdůležitější domácí firmy.

Rok 2009 však všechny tři jistě nepřežijí. Chrysler je nejmenší a proto i nejslabší - půjde tedy jak první. General Motors vstoupí do bankrotového režimu Kapitoly 11 a bude se snažit zachránit, co se ještě dá. Podle mého názoru bude muset firma uzavřít podstatnou část svých domácích továren a přežije jen jako silně mezinárodně diversifikovaná skupina, která bude prodávat většinu své produkce v Číně a v dalších asijských zemích.

Ford se tak opět stane největší domácí americkou automobilkou, i když i on bude muset snížit produkci. Dojde k rozvoji domácích „alternativních" producentů, kteří již dnes vyrábějí (drahé) hybridní a elektro-mobily. Americké provozy zahraničních automobilek se stanou dominantním producentem v USA a auta se tak zařadí vedle televizí, počítačů a telefonů jako pomník minulé slávy americké ekonomiky. A ta půjde dál, ochuzená o další ideál, ale zbavená zátěže, která ji posledních dvacet let hodně brzdila.

Vyšlo v Hospodářských novinách 26. listopadu