Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl argumentuje v článku „Euro by nás před šokem nezachránilo“ (MFD, 26.11.2008), že na současnou globální krizi doplácejí hlavně země, které připoutaly kurs domácí měny k euru a  dobrovolně se vzdaly řízení své měnové politiky. Vyvozuje z toho, že se budeme i v budoucnu mít lépe s korunou než bychom se měli v případě přijetí eura. Vítám jeho záměr vyvolat na dané téma další kolo diskuze a hlásím se do ní. Odlišně vnímám situaci v několika směrech.

Předně, varovat bych chtěl před poměrně častým přeceňováním významu měnové politiky, tedy schopnosti centrálních bank utvářet ekonomické prostředí pro podniky a občany. Čím je ekonomika menší, tím více je domácí prostředí závislé na mezinárodních podmínkách a tím menší zásluhy na jeho celkovém charakteru mívá domácí politika včetně politiky centrální banky. Že je možná vlastní měna výhodou pro Velkou Británii ještě neznamená, že totéž platí pro dvanáctkrát menší Dánsko. Ostatně, pro příklad omezené účinnosti domácí měnové politiky se stačí podívat na vývoj tuzemských sazeb PRIBOR, od nichž se odvíjí cena mnoha úvěrů v české ekonomice. Před krizí vždy ochotně reagovaly na nastavení klíčové sazby ČNB, nyní ale signály ČNB do značné míry ignorují. Proč? Není v tom odbojnost bank vůči ČNB ani snaha uměle zdražit klientům úvěry. Důvodem je provázanost tuzemského mezibankovního trhu s eurozónou, kde se sazby, ne náhodou, drží na téměř shodných úrovních jako u nás. Ačkoliv máme většinu bankovních vkladů i úvěrů v korunách, význam eura jako transakční měny v tuzemsku stále stoupá a s ním i potřeba bank v euru se financovat.

Je příznačné, že pan viceguvernér ve výčtu zemí, které to s eurem či fixací na něj prohrávají, nezmínil případy Švédska a Slovenska. Ty se totiž hodí k přesně opačné argumentaci. Švédsko je pověstné svou zdravou a konkurenceschopnou ekonomikou, přesto volně plovoucí kurs jeho měny nedávno znehodnotil skokově o 10%. Problémem Švédska je totiž expozice tamních bank v krizí zmítaném Pobaltí. Kdyby Švédové platili eurem, nemuseli by nyní řešit pocit zchudnutí vůči zbytku Evropy a nebezpečí dovozu inflace. Slovensko naopak svou korunu zafixovalo k euru v polovině roku, tedy právě včas, aby se jeho měna vyhnula turbulencím zasahujícím zbytek regionu. Ani česká koruna se nestala obětí krize ve smyslu skokového znehodnocení, krize se u ní nicméně projevuje značnou nevyzpytatelností kursu. Zatímco české podnikatele sužuje vedle mnoha dalších problém, jak si zajistit směnný kurs pro vývoz či dovoz, slovenským protějškům tento problém a náklady s ním spojené jednou provždy odpadl.

Nepodložené se také zdá viceguvernérovo tvrzení, že nás samostatná měna i v budoucnu lépe uchrání vůči všem šokům. Není pochyb, že udržením inflace na uzdě přispěla ČNB k tomu, že nyní nemusíme řešit bolestivé problémy typu Maďarska. Co bude dál, je odlišná věc. Očekávané zvolnění tempa, s jakým bude česká ekonomika dohánět vyspělou Evropu znamená, že se časem začne hrát jinými kartami.

Současná globální finanční krize v mém vnímání nepomůže optimalizovat načasování přijetí eura, celkem zřetelně ale odhaluje některé slabiny existence české koruny bez časového mantinelu. Nový otazník kupříkladu vidím nad proveditelností penzijní reformy při nelikvidním trhu s domácími dluhopisy. Stanovit pracovní termín přijetí eura považuji za žádoucí, i kdyby se měl později třeba o rok změnit.