Odhánění zahraničních investorů

Je otázkou, zda má Česká republika nadále lákat investory pobídkami. Určitě by však neměla odhánět ty, kteří zde působí. Kombinace odmítání eura, slov o »montovnách« a plánované rušení pobídek pro zpracovatelský průmysl přitom může navenek vytvářet dojem, že vláda o rozvoj průmyslu příliš nestojí.

Představenstvo Volkswagenu rozhodlo, že nejmenší koncernový vůz se nebude vyrábět ve Vrchlabí, přestože veškeré plány pro rozšíření závodu byly připravené. Z Wolfsburgu zazněla slova, že Česko nechce přijmout euro, a proto hrozí, že zdejší investice budou ztrátové. Ve skutečnosti možná stály za rozhodnutím i další důvody. Třeba snaha zachovat pracovní místa jinde, nebo vlastnická změna v automobilce. Ale při pohledu na to, jak se kurzový vývoj podepisuje na hospodaření vývozců, lze proti argumentům Volkswagenu těžko něco namítat. Snad jen, že sliby se mají plnit.

Vrchlabí a Královéhradecký kraj udělaly vše, co se dalo. Snažila se i Škoda, která převedla část výroby Octavií do bratislavského závodu VW. Projevila tak vůli pomoci sesterskému závodu v době potíží a zároveň tím uvolnila prostor, který mohl Volkswagen v ČR využít. Nebylo to ale nic platné.

Po euru volají i exportéři s českým kapitálem. Čeští majitelé nicméně vnímají rovněž argumenty proti euru, zvlášť když s nimi přichází strana, kterou podporovali. Při pohledu zvenčí je to jinak; postoj Prahy se jeví nepochopitelný. Vždyť ČR se stejně jako ostatní noví členové Evropské unie zavázala v přístupové smlouvě, že euro přijme. Termín uveden není, ale na západ od Aše skoro všichni předpokládali, že nové státy přijmou společnou měnu co nejdříve, ty vyspělé jako první. A sliby se mají plnit.

Investory bezpochyby znejistila rovněž snaha o zrušení zákona o investičních pobídkách, k čemuž podle představ ministra průmyslu Martina Římana mělo dojít počátkem příštího roku. Zatím to vypadá jako gól do vlastní sítě. Původní záměr nebral v úvahu mezinárodní souvislosti, a pokud k zrušení pobídek pro zpracovatelský průmysl dojde, bude to později a jinou formou. Ale to už jsou detaily, které svět nevidí. Římanovo poselství ve zkratce zní: seberte se a jděte jinam.

Na pobídky se lze z teoretického hlediska dívat jako na deformování trhu, čímž do jisté míry skutečně jsou. Praktický problém ovšem je, že ČR není na světě sama, a o některé investice se vede boj. V polovině devadesátých let proto i tehdejší pravicová vláda pobídky chystala a udílela. Dnes obecně rozšířený názor, že podpora investic je výmyslem české sociální demokracie, vůbec neodpovídá skutečnosti. Pobídky byly i před vládami ČSSD, jen se jejich poskytování neřídilo zákonem, nýbrž na základě individuálního posouzení. Zákon pak přišel proto, aby se při poskytování pobídek zúžil prostor pro protekci a korupci.

Doba se změnila a dnešní systém určitě potřebuje hlubokou reformu. Proinvestiční politika by například neměla vést k bezhlavému zabírání dalších »zelených luk« a neměla by přispívat k vytváření pracovních míst v krajích, kde zaměstnance beztak nejde sehnat. Podpora by také neměla vytvářet smrtící konkurenci pro již existující firmy. Úplné zrušení pobídek ovšem žádnou reformou není.

Náhradou za montážní závody mají být technologická centra a střediska služeb. Představa to není špatná, jenže vývoj a služby jdou obvykle ruku v ruce s výrobou. Češi se podíleli na konstrukci toho malého vozu, který se nakonec nebude vyrábět ve Vrchlabí, prototyp měl dokonce i motor z Mladé Boleslavi. Kdyby se zpočátku nepočítalo s montáží v Česku, pravděpodobně by také vývoj probíhal jinde.

Vláda si asi bude muset vybrat. Buď termín pro přijetí eura, nebo zachování pobídek pro zpracovatelský průmysl, byť v pozměněné podobě. Jinak úprk Volkswagenu z Vrchlabí nebude posledním velkým zklamáním.